Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Miroslav Rada: Velké pašije


V roce 2004 jsem začal malovat svůj největší obraz s názvem „Velké pašije“ (délka je 744 cm, výška po stranách 250, ve střední části obrazu 344 cm). Obraz je namalován olejem s akrylovou podmalbou, na sedmi deskách laťovkách, potažených malířským plátnem, šepsovaných několika vrstvami akrylového šepsu. To jsou stručné technické údaje týkající se obrazu samotného.

Obraz si můžete stáhnout zde (100kB) a zde (2.2MB).

Těžko bych se dopátral doby, od které jsem se zabýval myšlenkou „Velkých pašijí“. V průběhu času se tato myšlenka samozřejmě proměňovala, jako se proměňuje člověk sám. Nabývala na hutnosti, hlavou i srdcem se vyvíjel můj vztah k jednomu z nejdůležitějších duchovních období dějin lidstva a vývoje křesťanství. Vždyť v ten čas se realizoval spasitelský čin Boží; čin lásky Boha k hříšnému člověku. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“, jak nás informuje Bible, Písmo svaté. Pašijní týden je vyvrcholením spasitelského putování Ježíše Krista. Je vrcholnou tečkou za evangelijní zvěstí. V této události naplňuje Pán Bůh svá zaslíbení, o nichž se zmiňuje již Starý zákon. Dlouho trvalo, než jsem se rozhodnul, že teď už opravdu nazrál čas namalovat – lépe a skromněji řečeno, pokusit se namalovat – událost, která inspirovala řadu hudebních skladatelů k nesmrtelným skladbám a malířů k nádherným obrazům plným Boží slávy, lidské pokory, ale i lidského soucítění s bolestí, kterou Kristus prožil za své cesty na Golgotu ke svému ukřižování, potupné smrti na kříži. Pro nás však na kříži, který je nadějí v život věčný.

Kolikrát za život jsem nejrůznějšími způsoby maloval či kreslil „Ukřižování“, „Via Dolorosa“ (Cesta na Golgotu) a „Ecce homo“!? Nesčíslněkrát. Vždy jsem měl ale dojem, že to jsou jen části. Jen úsek, zastávky na cestě ke spasení. Snad k takové velké práci a k rozhodnutí, že teď je ta pravá chvíle, teď to namaluji, je zapotřebí jaksi dorůst či dozrát; s porozuměním a vírou (prodělávající různé vlny intenzity v průběhu života), zpracovat své vlastní polohy víry, postihující pašijní události. Ve svých 78 letech jsem pocítil jistotu, že ta pravá chvíle nastala. Že nyní je třeba pustit se do práce, aby potom třeba nebylo již pozdě. Avšak namalování tak velkého obrazu, kde jsem toho chtěl tolik vypovědět o člověku a jeho víře, není jen ve sféře cítění a myšlení. Znamená to i dost náročné fyzické zatížení a to již ve fázi přípravy obrazu... O pořízení, transport a manipulaci s deskami včetně polepení plátnem a jeho několikeré nátěry šepsem s následným přebrušováním, se postarali moji dva synové jako dárek k mým narozeninám, se slovy: „Tak už konečně začni, chuť do práce máš. Teď už není na co se vymlouvat.“ Opět mne potěšili, jako již mnohokrát v posledních letech, kdy se mi postarali nejen o přípravu pěti rozměrných obrazů pro kostel ČCE v Praze 2 – Vinohradech v Korunní ul. 60, ale řady dalších velkých i menších obrazů. Byl jsem vrcholně šťasten a s radostí, ale ještě s větším strachem, jsem „musel“ začít. Volnými skicami k obrazu jsem se zabýval již dávno. To, co mi však stále poněkud kalilo moji radost, byly pochyby, zda tak náročnou práci vůbec zvládnu psychicky i fyzicky. Pochybnosti plynuly také z toho, že mi v hlavě hlodala myšlenka, zda je to normální, jen tak – pro sebe, pro svoje potěšení, pro ukojení své touhy – malovat tak veliký obraz, když nejde o žádnou zakázku, určenou do konkrétního prostoru? Není to neskromnost, nebo snad velikášství se „zviditelnit“? Vždyť obraz by mohl být i menší! To byly otázky nejen mého vnitřního já, ale i některých mých přátel a známých. Všechno však nelze posuzovat pouze z racionálního hlediska. Jsou věci, které se takovému chápání vymykají. Myslím, že někdy je nutné vyhovět emocionálnímu (citovému) zaujetí a ponechat rozum poněkud stranou. A stranou ponechat i výdaje, které se příčí normální úvaze o smyslu peněz a obětovat je něčemu, co může mít přesah do duchovního života jako svědectví o jinak nesdělitelných polohách víry.

Nejsem právě příznivcem slovního doprovodu k obrazům, avšak v tomto případě dělám výjimku, protože symbolika v obraze by byla srozumitelná pouze pro lidi znalé bible; tudíž několik slov pomůže lidem bez těchto znalostí v obraze se alespoň zorientovat. V každém případě to bude jen pomůcka k pochopení té nejvrchnější vrstvy obrazu. To hlavní, co by mělo vypovídat o obsahu tématu „Velké pašije“ je však v tom, jak je obraz namalován ve vlastní malířské řeči či formě. A to už si musí každý sám prožít, zažít a pocítit. Dostat se jaksi „do vnitřku“ obrazu, do jeho výtvarné struktury a tím postupně odkrývat i jeho další vrstvy. (Pochopení a prožití obrazu nespočívá v popisném poznání zobrazovaného: Toto je ta a ta postava, tohle je kopec...). Včetně technologických pauz jsem „Velké pašije“ maloval přibližně dva a půl roku.

Celý obraz jsem koncipoval jako události pašijního týdne. Od Piláta ke Kaifášovi, týden, v němž vrcholí Kristovo Boží poslání v našem světě, zde, na Zemi. Naplnění Kristova poslání – OBROVSKÁ UDÁLOST! – nedoceněná námi, malověrnými. Osu obrazu tvoří postava Kristova. Svým záměrně méně realistickým zpracováním oproti ostatním figurám se Kristus stává určitým znakem, symbolem našeho spasení. Zvrácenou hlavou s na rtech doznívajícím „Dokonáno jest!“ vzhlíží k Bohu. Je vlastně ukřižován bez kříže a stoupaje vzhůru je očividně již na cestě ke vzkříšení. Kříž – popravčí nástroj, spjatý s nejpotupnější smrtí – se již poražen a pošlapán válí na zemi, pod nohama římského vojáka; ten Ježíšovi ještě podává na kopí houbu, namočenou v nádobce s octem smíšeným se žlučí (umístěné uprostřed spodního okraje obrazu). Kristus v sobě nese ty, o nichž říká: „Já jsem ve vás a vy jste ve mně.“

Druhou nejvýraznější postavou obrazu je Marie Magdalská, která pokleká před Ježíšem, čistá ve své nahotě; je první, koho vzkříšený Ježíš oslovuje a která později podává zprávu o Ježíšově vzkříšení. Za ní v zadním plánu v červeném rouchu vidíme Josefa z Arimatie, člena Židovské rady – Sanhedrinu – který byl tajným stoupencem /příznivcem Ježíšovým a další přihlížející (loutky?) – účastníky toho velkolepého „divadla“.

V kontrastu s vážným a navýsost významným tématem pašijí se na obrazu zdánlivě paradoxně objevují trpasličí postavy tří klaunů, kteří tam ale hrají svoji důležitou úlohu. Jsou to vlastně zástupci nás lidí, obsahující všechny odstíny našich povah (pozitivních i negativních, ctností i neřestí). Ale musel jsem myslet i na klauny, šašky, rádce panovníků, jako např. Bratra Palečka, kouzelníka Žita, nebo šaška krále Leara, jak nám ho představuje Shakespeare, který si potrpí zvláště na tyto upřímné až prostořeké královské baviče i rádce a důvěrníky. Oni jsou všude přítomni, ve všech událostech. Jak by neměli být při ukřižování? Jeden zlomyslně pomáhá vojákovi s podáváním houby s octem a žlučí – ten pro mne symbolizuje s Ježíšem spoluukřižovaného rouhajícího se lotra. Zatímco druhý, k nám obličejem obrácený „obrácený“ klaun, držící se jako klíště nohou Krista Pána, doufá v slova Kristova: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ – je pro mne druhým, spoluukřižovaným, lotrem, který rozpoznal nespravedlnost Ježíšovy popravy a zároveň i jeho jedinečnost. Třetí klaun pak, v pravém rohu obrazu, spěchá do Jeruzaléma, nesa za zády zelenou ratolest, kterou chce vítat Ježíše, jako Krále, přijíždějícího na oslátku. Bohužel, přichází zase pozdě ... (je to archetyp člověka chodícího za každých okolností pozdě). Má však ještě šanci přivítat Spasitelův druhý příchod.

Zanechme opozdilého příchozího a přesuňme se do levé části obrazu. První figurou zcela vlevo je tragikomická postava Piláta, pojednaná jako loutka (loutka politika s příznačnou šaškovskou čepicí), jehož „Ecce homo“ (ejhle člověk), pronesené k přihlížejícímu davu, požadujícímu Ježíšovo ukřižování, se stalo nedílnou součástí portrétu této historické osobnosti. Na obrazu je to znázorněno malou postavou zbičovaného Krista, zaintegrovanou do Pilátova těla stejně jako tři kříže, protože to byl právě Pilát, kdo v posledku rozhodl o Ježíšově usmrcení...

Vpravo od Piláta stojí matka s děckem a za ní voják. Je to připomenutí události, se kterou je spjaté narození Ježíše Nazaretského v Betlémě a to „vraždění neviňátek“. Zároveň je to i připomenutí, že taková zvěrstva se ve světě dějí i dnes.

Nad tímto výjevem vidíme k ukřižování přijíždět na koni nevěstku, která nám může připomenout scénu, kdy Ježíš zachránil cizoložnou ženu před kamenováním a aniž by ji soudil, řekl: „Jdi a nehřeš více“. Za nevěstkou v zadním horním plánu jsem namaloval druhý příchod Kristův. Kristus přijíždí na oslátku jako král, jako vítěz nad zlem a smrtí.
Zcela dolů, do poloviny levé části obrazu, jsem umístil lebku, kterou oklovává krkavec. Lebka nejen upomíná na popravčí vrch Golgota (což znamená lebka), ale zároveň se stala určitou součástí kánonu zobrazování ukřižování. Říkalo se, že ta lebka patřila prvnímu člověku – Adamovi, který byl podle legend na Golgotě pohřben a své místo v obrazech nalezla snad i díky souvislosti s Ježíšem, o kterém se říkalo, že to je „druhý Adam“. Když vidíme lebku, hned nám také na mysli vytane Shakespearův Hamlet a jeho „Být, či nebýt...“, a také heslo hraběte Šporka „Memento mori“ (pamatuj na smrt), jako upomínka prchavého a konečného vezdejšího lidského života. Života, který můžeme buď promarnit a nebo, s pomocí Boží, smysluplně naplnit.

Za vojáky – „roboty“ – stroji na utrpení a zkázu, v nichž je v obrazu zástupně zobrazeno násilí, které si lidé navzájem páchají od nepaměti, zasvitne postava Panny Marie, Ježíšovy matky, oplakávající svého prvorozeného syna. Její světlá čistota kontrastuje s tmavou hrudí „zeleného vojáka“, z níž vykukuje Ďábel, jako ten pravý, často na první pohled ne zcela zřejmý, strůjce zla, které se ve světě děje a který tahá za nitky pohybujících se armád. Jak jste si možná již všimli, vyskytuje se na obraze vícekrát, v různých podobách. Druhým vyobrazením je Satan v podobě čerta, jak ho známe z lidových pohádek, který vykukuje zpoza Ježíšova levého boku, který nám připomene Ježíšovo pokušení na poušti. V souvislosti s Ježíšovým vzkříšením se pak jako neškodná hračka vyskytuje v podobě hada – Pokušitele (připomínky prvního hříchu v Ráji) u nohou Marie Magdalské.

Jedním z „herců“ (ďáblových loutek) velikonočního dramatu byl Kaifáš, odpůrce Pána Ježíše, na obraze namalovaný zcela vpravo. Byl to židovský velekněz, předsedající Sanhedrinu. Nad ním, v zadním plánu, vidíme tři figury poutníků kráčejících do Emauz. Před Kaifášem se za hlavu chytá apoštol Petr, který si při kohoutím zakokrhání uvědomil, že se právě naplnila Ježíšova předpověď o jeho zapření: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.“ Petrovo lidské selhání symbolizuje postava ďáblíka na jeho hrudi. Veliké „loutky“ nafoukaně bojovných kohoutů v popředí jsou upomínkou i našich zapření/selhání.

Za kohoutími kokrhajícími zobáky stojí setník, zabraňující v dalším obviňování služce, která ukazuje prstem na Petra a říká: „Tenhle byl také s ním“. Je to ten setník, který pochopil, že „jistě je tento syn Boží“. Proto má na hrudi holubici jako symbol Ducha svatého. Poslední figurou pravé části obrazu je postava svatého Jana „teologa" (s atributem anděla), držícího knihu z Apokalypsy, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Ten je pro nás zároveň stálou připomínkou eschatologické Apokalypsy (zjevení/odhalení posledních věcí), kterou na obraze zástupně „ilustruje“ motiv apokalyptických jezdců a andělů s polnicemi.

Apokalypsou, rozprostírající se nad celým výjevem ukřižování jako výstražný pohled do budou-cnosti, k blížícímu se Poslednímu soudu (který je však zároveň i velkou nadějí), obraz Velké Pašije vrcholí, podobně jako je tomu v Bibli.
 

Miroslav Rada (autor obrazu), 29.12.2011