Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Romano Guardini: Životní období a filosofie

Myšlenky, které formuloval autor u příležitosti svých 70. narozenin
v rámci své přednášky o etice na mnichovské univerzitě
(vyšlo v knize Životní období)


Dámy a pánové,

srdečně vám děkuji za tak přátelskou atmosféru a doufám, že smím tuto skutečnost spojovat se zítřejším datem. Byl jsem si vždycky vědom toho, že jsem velmi úzce spjat se svými univerzitními posluchači. V této přednášce o etice jsem to však pocítil obzvlášť silně, neboť pro mne znamená jakousi syntézu mé dosavadní práce.

To se nakonec projevuje i v jejím rozsahu. První přednášky o etice trvaly sedm semestrů. Potom jsem je přerušil, abych si mohl ujasnit problematiku poslední části. Té, která měla pojednávat o křesťanské morálce ve vlastním slova smyslu. V dalším semestru jsem tedy začínal zase od začátku a teď doufám, že se mi podaří celý cyklus správně dokončit.

Co zde rozumím pod pojmem “etika”, je víc než jen zkoumání něčeho, co by se melo nebo nemělo dělat, a z toho vycházejících specifických problémů. Jde mi v ní o objasnění lidského bytí vůbec, jak se jeví vzhledem k mravnímu závazku, který mu byl dán, a vůči Bytí, které tento závazek do lidského života vložilo. V přednášce se tedy pokusím z etického hlediska objasnit, jak probíhá život člověka, jakým způsobem probíhá dobře a jakým špatně.

Vaše živá účast na této přednášce, dámy a pánové, mě ubezpečuje o tom, že naléhavost těchto otázek cítíte i vy sami.

Tím ale není moje odpověď ještě u konce. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky - jaký význam asi mají různé životní fáze, a tedy i lidské stáří, pro filozofické poznání. Myslím si, že by vás mohly tyto úvahy také zaujmout - o to tím více, čím hlouběji jste se sami vpravili do celého komplexu přednášek.

Co mám na mysli, nejsou jen samozřejmé věci, něco na ten způsob, jako že cesta k filozofickému náhledu vyžaduje v každé životní fázi určité úsilí, v němž filozof musí zpracovávat i to, co poznali jiní, že se musí cvičit v určitém způsobu nazírání a prokázat vhled do problému atd. Míním tím něco, co předchází vlastnímu přemýšlení, totiž možnosti zkušeností, které v sobě obsahují různá životní období, zkušeností, které lze získat a které budou důležité pro další filozofické úvahy.

Tak tedy nejprve dětství.

To zatím nemá s filozofováním co dělat. Jeho štěstí záleží především v uvědomění si svého “já”, v němž člověk poznává, kdo je, a právě odtud vstupuje do odpovědnosti sám za sebe. Dítě zde má jednoduše být, žít a růst. Ale i ono je schopno celé své bytí zakoušet stále silněji a s neopakující se intenzitou. Myslím, že by se mělo zjistit, jestli filozofující prožil opravdové dětství, nebo ne. V dětství se totiž vytvářejí předpoklady působící v celém dalším životě.

Je oprávněné tvrdit, že v dětství jednotlivce se opakuje mytická epocha vývoje lidstva. Duševní svět uvnitř a svět věcí vně, živoucí bytosti a neživé hračky, různé obřady a skutečnost, fantazie a osud zde jdou ruku v ruce. Je prožívána příbuznost všech věcí, blízkost navzdory všemu rozdělení, celek člověka a toho, co jej obklopuje. Avšak je prožívána i tajemnost bytí, a pokud jej okolí nepřehluší, ozývá se také hlas Boží. Sem patří to, co může opravdový vychovatel a vidoucí básník nazvat jasnozřivostí dítěte. Tyto zkušenosti náležejí do základního vybavení samé podstaty ducha filozofie. Jestliže jich člověk nenabude v dětství, nikdy to už nemůže dohnat. A jestliže chybějí, pak chybí něco velmi, velmi důležitého.

Do stejné doby spadají první zkušenosti s bděním a spánkem, hladem a nasycením, bolestí a pocitem pohody, se strachem a bezpečím, braním a dáváním, hračkami a skutečnými předměty. Právě odtud vychází také zkušenost bezprostředního lidského vztahu: život v mateřském lůně, narození, vztah k matce a otci, a nelze zapomenout na důvěrnou sounáležitost s bytostmi stejné krve - se sourozenci - a zároveň na objevení cizosti “druhého” člověka. Je prožívána jednota všeho se vším a zároveň je pociťováno rozdělení. Dítě je poprvé zacvičováno do oné struktury, která je tvořena množstvím jednotlivých lidí.

Nejsou to ale právě ty nejzákladnější zkušenosti, na nichž spočívá filozofické myšlení? A netkví snad právě v nich kořeny veškeré filozofie?

Dětství, které brzy pomíjí, není jen “blažené”, ale je v něm prožívána i radost a utrpení, nevina a vina, tak jako ve všem lidském, a následně člověk prochází krizí puberty a vstupuje do období mládí.

Také tato fáze má svůj zvláštní význam. V ní totiž jednotlivec prožívá charakter bytí, bez jehož hlubokého a opravdového osvojení není možné žádné filozofování. Jde totiž o charakter bytí jako bezpodmínečného a absolutního. Podrobnosti, kde všude se to v jednotlivci projevuje, zde nemůžeme rozvádět. Je to v oblasti myšlení, vytváření mravních norem, ve formě bytí, v nichž se život rozvíjí, atd. Tady získává mladé myšlení, pokud mu to není zvenčí něčím znemožňováno, rozhodující postoj úcty a důvěry k absolutnu, což určuje veškerou jeho další činnost. Člověk zde získává víru, že všechny věci mají svůj smysl a řád, a naději, že je může uskutečnit. Zároveň prožívá utrpení nad nespravedlnostmi ve světě a ryzost odmítající kompromisy.

Později je zřetelnější ohraničenost a propojenost života. Není třeba příliš dokazovat, jaký to všechno má smysl, co to znamená, pokud přemýšlivý člověk jednou získal vědomí Absolutního. Potom všechno nedosažitelné, zářící a mocné, jako je bytí, pravda, norma nebo řád, stojí v bytostném vztahu k duchu a osobě. Duch, jemuž to chybí, je invalidní. Měl by filozofování zanechat.

Právě jsem řekl, že přichází doba, v níž sám život provádí korektury své představy o bezpodmínečnu.

Dříve člověk se zalíbením přemýšlel o principech, nyní se učí vidět fakta. Dříve stanovoval program pro své bytí, nyní mu je jasné, jak tomu ve skutečnosti je, a začíná uznávat právo Jsoucího. Dříve bylo jeho nejvlastnější formou myšlení buď-anebo, nyní začíná rozumět, odstupňovávat, odpouštět a spokojovat se s možným.

Důležitá věc pro filozofujícího ducha je rozpoznávat, že to absolutní není v lidském bytí jednoduše a ostře narýsováno, nýbrž vpleteno do podmíněností a neustálých změn. Je třeba přijmout úkol, který z toho vyplývá: rozlišovat v proudu života a v proudu toho, na čem tento život závisí, to, co je absolutní a věčně platné.

To je ale příčinou hlubokých krizí. Nebezpečí pozitivismu působí s časem, protože se ztrácí náruživost rozlišovat pravdivé a nepravdivé, dobré a zlé, právo a bezpráví. Na místo objektivně platné pravdy se prodírá subjektivní pravda nebo pouhé konstatování existence a použitelnosti věcí. Závislosti a funkce ztrácejí všude své rozhodující ano, nebo ne, a všechno ztrácí svoji vážnost ... Toto nebezpečí klade na opravdovost filozofa nejpřísnější požadavky. Je odpovědný za zachování řádu myšlení a života. Musí tedy správně rozlišovat, poradit si s dvojsmysly, udržovat ostrou hranici mezi buď-anebo. Tam, kde objeví pravé jádro bytí, se musí učit oné neoblomnosti, v níž se nachází pravdivost, věrnost a odvaha. Jednou z tak vzácně se vyskytujících vlastností v dnešním narušeném řádu všeho platného je pevný charakter filozofujícího člověka. Proto se vytváří prostor, v němž se dostává ke slovu násilí.

Život jde dál a škola, v níž se filozofující duch ocitá, se stává přísnější. Ovšem za předpokladu, že člověk zůstává tím, kým si být předsevzal, že se nevydá na cestu nejmenšího odporu, nebo se neomezí jen na opakování vyčtených myšlenek, nebo dokonce, místo aby sám přemýšlel, se spokojí jen s papouškováním toho, co před ním vymysleli jiní.

Člověk dozrál. Převzal odpovědnost vůči pravdě nejen za sebe, ale i za druhé. Leží na něm břemeno filozofické každodennosti, a je to zvláštní břemeno. Cožpak by ale nemělo být filozofování něčím, co má charakter něčeho nevšedního? Neučil nás snad Platón, že je neseno oním hnutím, které v srdci ducha dává myšlenkám hluboký smysl, mocný a pevný zároveň? Někdy tomu tak skutečně je. Každý, kdo se pokouší filozofovat, zakusil chvíle, v nichž pravda a smysl vyzařuje jasněji než jejich platónský symbol - slunce. Znamená to však zpravidla hledání a práci a často také úsilí a vnitřní zápas. Mnohdy se to zdá být šedé, nevyplácející se trápení.

Tak se může stát, že člověk zažije ještě něco horšího než sílu faktů a souvislostí, totiž vyblednutí smyslu. Může to souviset s únavou, která se v této životní fázi snadno objevuje, protože úkoly stavěné před člověka vyvstávají velice naléhavě. Ztrácí smysl pro nové a napínavé a do popředí se dostává “splnit povinnost”. Člověk musí přespříliš pracovat a být za mnoho zodpovědný, a musí vydržet. Když se z dlouhodobých lidských vztahů vytratí svěžest, nastupuje věrnost charakteru.

V dalším období se myšlenky stávají matnějšími. Slova ztrácejí sílu, která dokáže rozbušit srdce. Hovořit, poslouchat, psát a číst - vtírá se otázka, zda se to všechno ještě vyplácí? Jestli vůbec existuje to, co se filozof snaží najít, totiž pravda? Zda lze právem hovořit o platných hodnotách? Jestli má veškeré lidské konání smysl? Nebo je všechno jen rutina a jednotvárná šeď? Nastává nebezpečí opravdové skepse, ono jednání, které klasicky vyjádřil Michel Montaigne ve své eseji větou: “Co vím?” Ne jen: “Já nic nevím”, což by mohlo vyvolat odpověď: “Tak se uč!” Nýbrž: “Co vím? Vím vůbec něco?” Existuje vůbec nějaké vědění na rozdíl od nejistoty nebo nevědomosti? Je možné zaujmout správné stanovisko? Existuje to, co se nazývá uskutečňování smyslu? ... Každý, kdo filozofuje, se s touto zkušeností určitým způsobem setká, a to tím intenzivněji, čím víc k tomu přistupují osobní zklamání, neúspěchy v práci, starost, nemoc - a ke komupak z nás tito ponuří návštěvníci nikdy nezavítali?

To je však škola života. K bytí neoddělitelně patří možnost ztráty smyslu. Bytí je už takové, že mnohé v něm postrádá smysl, alespoň takový jaký by pro nás byl srozumitelný O dospělém věku jsme konstatovali, že jeho úloha spočívá v rozpoznání absolutního v předivu podmíněností. Nyní je třeba najít smysl uprostřed rozkladných prvků, které berou člověku odvahu a ochromují ho. Žádná filozofie, která není schopna tomuto nebezpečí odolávat, není v pořádku.

Jestliže filozof zůstane poctivý a nevyhýbá se problémům, a zároveň si uchová odvahu, která věří ve smysl bytí i tehdy, když se zdá, že všechno mluví proti tomu, potom pochopí samu podstatu bytí. Odbourají se iluze a stává se viditelným to, co je platné.

Tím však není řečeno, že se automaticky vyřeší všechny problémy. Dokonce neplatí ani to, že by se zmenšily. Snad bychom měli promluvit o něčem, co vyzní jako pravý opak, a sice o zkušenosti, že všechno má tajemné zabarvení. Nemám tím na mysli obzvlášť těžké jednotlivé otázky, které si člověk klade, nýbrž všeobecnou povahu věcí. Člověk potom poznává: jedno je takové, protože to druhé je takové, a tohle se opět vrací k tomu a tomu, co předcházelo. Potom zpozorujeme, že jsme těmito slovy řekli něco, co o ničem moc nevypovídá, v každém případě ne o tom nejpodstatnějším. Je dokonce možné, že to, co by člověk chtěl vyjádřit, leží mimo hranice vyslovitelného.

Bytí získává onen charakter, jaký má řekněme Cézanovo Zátiší - stůl, na něm talíř a na talíři leží pár jablek. Jinak nic. Všechno je tady, světlé a zřetelné. Není dalších otázek ani odpovědí. A právě proto je všechno tajemné. Vše naznačuje ještě něco jiného, hlubšího než samo sebe. Člověka napadá, že k srozumitelnosti neoddělitelně patří tajemnost. Vytváří se hlubina, kterou by mělo mít všechno jsoucí, nemá-li se to stát atrapou. Snad je vůbec samo bytí utkáno z tajemství - věci, události a vůbec veškeré dění, které se nazývá “život”.

Tady může filozof udělat vlastní zkušenost. Když například sedí večer v pokoji a kolem jsou dlouho známé kulisy - nábytek, obraz na stěně, figurka na stole. A najednou všechno jako by ztratilo svoji důvěrnost a stane se zvláštním, cizím a zároveň jaksi dotírajícím, takže člověka bezděčně napadá myšlenka: Jak je to zvláštní, že tady sedíš, že jsi tady, že jsi to ty a děláš to, co od tebe tvůj každodenní život požaduje. Že tady vůbec jsi. Co stojí v pozadí za tím vším? Za tebou samotným? A právě teď můžeme porozumět slovům, která říká Prospero v Shakespearově Bouři:

“Jsme látka, z jaké utvořeny sny,
a naše malé žití kol a kol f.
jest obklopeno spánkem.” (IV. 1.)

Ale tak tomu přece zase není. Žádné sny, žádné přeludy, které potkáváme ve spánku. Spíše je to tajemství, o němž můžeme jen tušit, že je pokynem té nejvlastnější skutečnosti, která nás zasahuje.”

Filozof, který by tuto tajemnost bytí od sebe odháněl a snažil se pochopit ji rozumem, je špatný filozof. Naopak, má ji jasně procítit. Má prožít, jak ono tajemné stále houstne. Potom také zakusí, že se mění něco podstatného: to tajemno se stává obyvatelným. Odhaluje se jako skutečnost stvořeného bytí, která vyšla ze svobody Boží.

V této atmosféře nabývají vrchu pravdy víry: učení o Bohu, o stvoření, o milosti, o prozřetelnosti, slovo o tom vlastním a věčném ujasňování si nové naléhavé skutečnosti.

A nyní budeme hovořit o poslední zkušenosti, totiž o zkušenosti umírání. Zde už nelze filozofovat.

Někdy vstoupí skutečnost smrti do lidského života velmi tvrdě - např. ve velkém nebezpečí nebo když umírá někdo velmi blízký. Přesto to ještě není skutečná smrt, naše vlastní smrt. Kdo ji zakusil, ten už ne-filozofuje, nýbrž skládá před Pánem pravdy účty ze všeho filozofování.

Důležité je ale něco jiného, totiž skutečně přibližování se konci. A to ne v době, kdy je smrt vnímána jako pouhá možnost, která je součástí samotného života, nýbrž v době, kdy její proud začíná zaplavovat vědomí a její blízkost se protlačuje do popředí.

Toto zakusit znamená pro postoj filozofa velmi mnoho. Záleží na tom, zda smrt přijme, nebo se ji bude snažit z vědomí odsunout a vytěsnit. Zda chápe smrt jako krok do nejvlastnějšího bytí, nebo ji vnímá jako nahý konec všeho. Zda setrvá v křesťanském protestu proti ní, a přesto ji přijímá jako smíření za nespravedlnost bytí, anebo jí propadá, ať už v dionýsovském užívání si nebo ve strachu či tupém spokojení se se sebou. Rozhodující je porozumění smyslu bytí, a od toho se odvíjí mnohé.

Mohli bychom na toto téma ještě dlouho hovořit, ale kvůli omezenému prostoru a času se musíme spokojit s tím, co jsme stačili říci.

V naší přednášce o základních etických otázkách jsme se, dámy a pánové, snažili vidět lidskou existenci jako celek a zodpovědět jednotlivé problémy z toho vyplývající. Myšlenky které jsem zde načrtl, posloužily tomuto úhlu pohledu. Věřím, že čas, který jsme na to vynaložili, byl využitý.