Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Romano Guardini: O stárnutí

Rozhlasová přednáška bavorského rozhlasu
pod názvem “Vpodvečer života”
(vyšlo v knize Životní období)

 

Mám za úkol pohovořit o životním období, které se nazývá stáří. Mohu to učinit, viděno očima psychologů, buď způsobem, jak to dělá lékařství, anebo jak to vidí praktická sociologie, totiž tak, jak to dělají všichni, kteří si kladou otázku, jak nejlépe zařadit starého člověka do života společnosti. Chtěli bychom postavit otázku filozoficky. Zeptáme se tedy, jestli je stáří pouze závěrem lidského života, po němž už nic nenásleduje, nebo jestli má svůj vlastní smysl, a to dokonce snad smysl velmi kladný a hluboký, a zda je právě proto důležité mu porozumět a snažit se jej uskutečňovat.

I.

O stáří může ovšem hovořit jen ten, kdo o něm něco ví. A opravdu o něm něco může vědět jen ten, kdo je sám prožívá. Jinak o něm člověk hovoří z pozice mladšího, pro něhož nemusí stáří znamenat nic důstojného, jak nepravdivě tvrdí prázdný idealismus. Stáří probouzí v mladším člověku přinejmenším pocit nadřazenosti, převahy a přezírání. Mladý člověk se často cítí podrážděn autoritativními nároky, které uplatňuje stáří. V neposlední řadě nesmíme zapomínat na tajné nepřátelství, které vyvěrá ze vztahu rozvíjejícího se života vůči životu slábnoucímu. Musíme si uvědomit zvyky některých primitivních národů, abychom viděli, s jakou nelítostností se toto nepřátelství prosazovalo. Snad ani není třeba pohled do tak vzdálené minulosti. Cožpak se v letech nedávno minulé hnědé diktatury neuplatňovalo stejně nelidské měřítko při posuzování perspektivního a naopak bezcenného života? Copak odtud nepramenil názor, že plnohodnotný je jen mladý život, a stáří je naopak pouze skličující a matoucí? A to úplně pomíjím skutečnost, že starý člověk už není produktivní a svou existencí lidskou pospolitost zatěžuje, a proto musí být odstraněn?

Tyto pocity mají samozřejmě, jako všechna ostatní stanoviska, která zaujímáme, i svůj protipól, který existuje v samotném starém člověku. Člověk, který zestárnul nesprávným, způsobem, v sobě potom živí zášť vůči životu, a tím se sám ze společnosti vyčleňuje. Takový člověk závidí mladým lidem jejich mládí, jejich budoucnost, plány a naděje a pokouší se jim ztrpčovat život buď tím, že zavrhuje všechno nové, nebo tím, že glorifikuje všechno staré.

Mluvit o stáří není snadné ani z pozice víry. Předpokládá to jednak, že stáří zakusil člověk sám na sobě, ale také že dokázal správně rozpoznat sklony, které vedou k zášti vůči životu, k závisti mladým, k podvědomé antipatii vůči novému, a alespoň se pokoušel se s tím vypořádávat.

Pokusíme-li se tedy říci něco o smyslu stárnutí, vyvstane především požadavek říci alespoň něco o všech těchto okolnostech, což je ovšem záležitost choulostivá. V každém případe bychom měli pojednat alespoň o průběhu stáří, protože tím se mnohé vyjasní.

Pokud jde o čas, který jsme tomu věnovali, nejedná se o čas ztracený, neboť už řečeným jsme se dostali k jádru problému. Je nám totiž zřejmé, že zestárnout neznamená prostě překročit určitou věkovou hranici nebo dosáhnout určitého stavu tělesných sil, ale že existuje stárnutí správné a nesprávné. Stanovisko, které vůči stáří zaujímá mladý člověk, závisí na tom, jakou měrou starý člověk rozumí sám sobě a jakým způsobem svou poslední životní fázi prožívá.

II.

Za prvé je třeba konstatovat zásadní fakt, který je základem veškeré životní moudrostí: správně zestárne pouze ten, kdo stárnutí vnitřně přijímá.

To není ani samozřejmé, ani snadné. Často totiž člověk stárnutí nepřijímá, ale pouze je trpí. Pak se ovsem nedokáže vyrovnat s tím, že je mu sedmdesát, a ne padesát nebo třicet, že mu jeho síly už nedovolují vyběhnout do schodů, ale že musí jít pomaleji, že jeho kůže už není hladká, ale vrásčitá. Pokouší se hrát si na mladšího a zabředá hluboko do nepravdy. Jak často k tomu dochází, nám ukazuje pohled na lidi, které denně potkáváme v tramvaji, ve společnosti nebo v divadle. Dělají všechno možné i nemožné, aby proces stárnutí zamaskovali, a předstírají mladistvost, kterou už nemají. Takový trik se samozřejmě nemůže podařit ani navenek, neboť zkušenější oko prohlédne komedii a k nepravdivosti se přidruží ještě směšnost.

První požadavek tedy zní: přijmout stáří. Čím poctivěji to učiníme, čím hlouběji pochopíme jeho smysl a čím ryzejší poslušnost prokážeme vůči pravdě, tím opravdovější a hodnotnější bude fáze života, která nese tento název.

Neboť i stáří je život. Neznamená jen vytékání pramene, který slábne, nebo jen ochabování předtím silné a dychtivé životní formy, ale je to sám život, který má své vlastní uzpůsobení a svou vlastní hodnotu. Sice znamená přibližování se smrti, ale i sama smrt je součástí života. Není jen ukončením života a pádem do nicoty. Smrt má smysl sama v sobě. Pomysleme jen na dvojí význam, který obsahuje německé slovo “enden” (končit) ve spojení s přídavným jménem “voli” (naplněný, plný). “Vollenden” znamená asi něco jako dokončit, přivést k plnosti, k dokonalosti, k naplnění. Smrt tedy není vynulování života, ale jeho konečnou hodnotou, něčím, nač naše doba zapomíná. Staří lidé dříve hovořili o “ars moriendi” - o umění zemřít. Chtěli tím říci, že existuje správný a nesprávný způsob umírání: buď jako pouhé vyhasnutí života a pád do prázdnoty, nebo také jako dokonání a naplnění života, jako dovršení formy bytí. Jestliže toto platí o smrti, oč více to platí o stáří.

První podmínkou pro plné realizování řečeného je tedy, ještě jednou opakuji, přijetí. V té míře, v jaké se toto přijetí podaří uskutečnit, se mění i způsob, jakým je poslední fáze pozemského života prožívána. Nechci se vyhnout pocitu hořkosti, který je spojen s umíráním, ani rostoucí potřebě pomoci, která činí starého člověka, odkázaným na druhé, nebo ztrátě vážnosti, kterou vyvolává slaboši stáří, a ani všem ostatním okolnostem, které stojí za slovy Knihy Kazatel, připomínající “léta, v nichž nemám zalíbení” (srov. Kaz 12,1). A přece stáří samotné má specifický charakter. Pokud se stárnoucí člověk dokáže sjednotit se svou aktuální existencí skrze její přijetí, vytváří se svým bytím stále hlubší jednotu. U .těch, kteří se své stáří snaží přijmout, ale nedokážou je docenit, se v zásadě jedná o stejný postoj, jenže stojí bohužel na nevýhodné straně.

V té míře, v jaké se uskuteční přijetí, se také mění vztah starého člověka k mladším lidem. Ztrácí zášť k životu, která ho ze společnosti vyčleňovala, a také závist vůči mládí. Mladé lidi uznává, učí se je milovat a pokouší se jim pomáhat. Nečiní to však z vůle ovládat, kdy pomoc je jenom přestrojenou závistí, nýbrž činí tak ze solidarity k samotnému životu, s přáním, aby tento tolik ohrožený a zamotaný lidský život byl prožíván správně.

Mladší lidé tuto snahu pociťují a ze své strany se zase učí uznávat a vážit si ve stárnoucím člověku stáří. Pozorují, že i stáří je opravdovou formou života, i když mu ještě nemohou plně porozumět. Získávají důvěru k bytí a čerpají z ní pro svůj vlastní život ty hodnoty, které by jinak nebyli schopni nalézt v sobě. Solidarita je důležitou součástí všech životních období, spočívá ve vůli učinit život plným a pravdivým.

III.

V čem tedy tkví smysl stáří? Zdá se mi, že ve dvou věcech.

Život není jednotvárný tok, nýbrž člení se do různých etap, které jsou samy o sobě uzavřeným celkem. Tak má například dětství svůj vlastní smysl - růst. To předpokládá, aby dítě vyrůstalo v okolí, které tento růst umožňuje a podporuje, a tím získávalo hodnoty, které by jinak získat nemohlo. Takto prožité dětství pak zůstává přítomné i v pozdějším životě. Dospělý totiž čerpá z toho, co v dětství prožil a kým se stal. Pokud toto období plně nepřežije, zaznamenává později ztráty a zaujímá chybné postoje. Totéž platí o životě mladého člověka a o období dospělosti, které by mělo směřovat k životní zralosti. Také stáří má svoji bytostnou formu, jejíž smysl snad můžeme shrnout slovem “moudrost”.

Kdo je schopen zestárnout správným způsobem, ten může porozumět životu v celé jeho šíři a hloubce. Starý člověk už nemá v pravém slova smyslu budoucnost. Jeho pohled se tedy obrací zpět k minulému. Vidí vzájemné spojitosti, rozpoznává, jak spolu navzájem souvisely jednotlivé dispozice a výkony, úspěchy a prohry, odříkání, radosti a těžkosti. Pochopí, že to všechno dohromady vytvořilo krásnou skladbu, kterou nazýváme “lidský život”.

Často hovoříme o růstu osobnosti a myslíme tím proces, v němž se člověk stává sám sebou, v němž buduje z různých prvků jeden životní celek - tělesný, duševní a duchovní - a v němž směřuje k onomu jedinečnému a nezaměnitelnému jádru, které máme na mysli, když říkáme: “Je to on, a nikdo jiný.” Tato forma osobnosti má takříkajíc neměnný charakter. Vnímáme ji, když se s někým setkáváme, rozmlouváme, pracujeme nebo zápasíme a pozorujeme, kdo asi tento člověk je. Táž osobnost má však také svoji podobu v čase, a to je sám průběh jejího života. První podobu můžeme přirovnat k portrétu, druhou k melodii. V obou přirovnáních je vyjádřeno, jak Bůh toho konkrétního člověka od počátku zamýšlel. Tuto svou ideu vložil Bůh do každého člověka v okamžiku početí jako určitý náčrt. Vnitřní dispozice a vnější okolnosti, vzájemné vazby a životní osudy mají sloužit jako materiál k vykreslení tohoto návrhu. Člověk jej uskutečňuje v té míře, v jaké je schopen jej chápat, kolik má dobré vůle a jak bere život vážně. Může jej dovést k dokonalosti, nebo také nechat propadnout či vyblednout.

Pokud člověk stojí v bezprostředním proudění života, plánuje, zápasí a doufá, není mu tento Boží záměr zcela zřetelný. K tomu dojde teprve pod krajním nátlakem blížícího se konce, když se začíná ohlížet zpět. Potom vidí a chápe souvislosti - samozřejmě za předpokladu, že má odvahu chtít vidět věci takové, jaké opravdu jsou, a poctivost chtít vidět jen to, co je pravdivé.

Z takového postoje vyrůstá moudrost. A právě tady, při veškeré rozdílnosti osobnostních kvalit a osudů, jsme přece jen všichni - jak staří, tak mladí - lidé. Při zpětném pohledu na život jako celek může člověk pochopit mnohé z toho, co ti, kteří jsou ještě v plném produktivním věku, vidět a chápat ještě nemohou. Starý člověk může mladším lidem nabídnout pomoc ze svých bohatých zásob zkušeností -a to opět za předpokladu, že o to mají zájem a jsou ochotni přijmout je a poučit se z nich. To nejvlastnější ovšem nespočívá ve slovech. Tolik tedy o prvním hledisku.

To druhé s ním úzce souvisí. Má však- jinou smyslovou podobu - vychází totiž z blízkosti smrti, kterou chápe ne jako svůj konec, ale jako vstup do věčnosti.

Zde musí být opět splněna jedna základní podmínka: že o věcnosti ví. Nepropadá pak bezútěšnosti a trpnému prožívání života ani pouhému ulpívání v času. Člověk, který pouze proplouvá proudem času, zná jen včera a zítra a mezi tím pro něj existuje jen velmi slabá vrstva, která znamená nyní. Neví, že to rozhodující nespočívá ve včera ani v zítra, ale právě v nyní, v přítomném okamžiku - v tom věčném. Řekněme to ještě jasněji - jedná se o Boha a o jeho království, jež je na čase nezávislé.

Vezměme příznivější případ. Předpokládejme, že člověk neopustil střed svého života. Že nepodlehl ani pouhé přirozenosti a jejímu domnělému tajemství, ani slepé síle osudu nebo klamné víře v pokrok. Že v něm vyrůstá živoucí vědomí o stále platném a trvalém. Ze je v něm stále živé to, čemu má být jeho bytí podřízeno - že to, co je v něm nesmrtelné, odpovídá věčnému Bohu. Toto poznání bude s přibývajícím věkem stále sílit. Věci a události bezprostředního toku života budou ztrácet na naléhavosti. Slábne prudkost, která využívala prostor myšlenek a schopnost srdce cítit. Mnohé, čemu člověk přikládal největší význam, se ukáže jako nedůležité. A naopak, něco jiného, co člověk pokládal za nepatrné a bezvýznamné, nabude vážnosti a zazáří v pravém světle. Důležitost věcí bude přehodnocena a začnou se uplatňovat nová měřítka.

To souhrnně působí na celek života, tak jak jsme o tom již pojednali. Je to uskutečňování toho, co řeč víry nazývá posledním soudem. “Soud” znamená to, že věci se vymaňují ze zajetí prázdných slov, zmatků a nepořádků způsobených násilím a lží a ukazují se před Boží spravedlností, kterou nelze podplatit ani podvést, ve své nejryzejší podobě. A k tomuto soudu, který se po smrti uskuteční tváří v tvář Bohu, se člověk připravuje správným prožíváním stáří.

To pak dává vyrůst moudrosti a z ní vycházející autoritě. Autorita moudrosti nespočívá v jakkoli dosažené mocenské pozici, ale vychází z prožité pravdy a potvrzuje se v sobě samé. Dává stáří smysl tak hluboký, jaký nemá žádné jiné životní období.

IV.

Problém stáří spočívá tedy v požadavku přijmout je, pochopit a začít uskutečňovat jeho pravý smysl ... Je třeba dodat ještě něco podstatného. Velmi záleží i na tom, jak chápe stáří celá lidská pospolitost, jestli mu poctivě a přátelsky dopřeje práva k životu, které mu náleží.

V současnosti převažuje názor, že lidsky plnohodnotný je jen mladý život. Na stáří se pohlíží jako na propad. Nesouvisí to snad s tím, že existuje stále méně a méně lidí, kteří by své stáří prožívali s plným vědomím jeho smyslu, umožňujícím plnohodnotně je prožít? Nepodmiňují se snad obě tyto skutečnosti navzájem? A nevytváří se snad v celkovém způsobu života, při vší neustále rostoucí životní zdatnosti a moci, zvláštní podoba nezralosti?

Hovoříme dnes s velkými obavami o rostoucím množství starých lidí ve společnosti. Nesetkal jsem se však nikdy s otázkou, zda tyto obavy netkví v tom, že starý člověk už dnes nemá v celku společnosti žádnou opravdovou úlohu právě proto, že nerozumí smyslu svého stáří, čímž se pro rodinu, obec i stát stává pouhou přítěží.

Hodně záleží na tom, aby i sociální a kulturní kruhy správně pochopily význam stáří pro celou společnost. Aby byl překonán nebezpečný infantilismus, podle jehož měřítek je plnohodnotný jen mladý člověk. Abychom byli schopni vnímat bytí starého člověka ne jen jako torzo, zbytek nebo odpad, ale jako cenný životní článek, jímž je životní oblouk přiveden k dokonalosti. Co zmůže všechna gerontologie, medicína i sociální péče, když člověk sám ve svém nitru nepochopí smysl svého stáří? Potom bude jeho bytí jenom udržováním biologických funkcí a jeho život se nutné stane svému okolí jen břemenem.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá následně požadavek, aby lidská pospolitost vytvořila stárnoucímu člověku všechny předpoklady k tomu, aby mohl své .stáří naplnit. Na něm to závisí jen zčásti. Vše ostatní, co si on sám nemůže zajistit, závisí na životních podmínkách, které mu poskytne jeho okolí; rodina, přátelé, ale také společnost, stát.

Když se podaří splnit všechny nutné předpoklady a starý člověk vytvoří souhru s vlastní vůlí, s vlastní podstatou svého bytí a je rozhodnut vykonat vše, co mu přísluší, pak vzniká vztah, který je pro celek nepostradatelný. Všeobecné povědomí, že stáří nemá svůj vlastní smysl a možnost jej uskutečnit, je pochybené. Způsobuje ztrátu pocitu plnosti života, ztrátu názoru, pokřivení úsudku, což se uplatňuje v nejrůznějších souvislostech.

Také zde se může každý člověk, který má oči k vidění a srdce z masa, poučit z doby nedávno minulé.