1. Střed a obvod

Točí se a točí v rozšiřujících se kruzích,
sokol neslyší sokolníka;
věci se rozpadají a střed už nedrží;
jen anarchie se roztahuje světem,
krvelačný příliv bije a všude
se utápí obřad nevinnosti;
nejlepší jsou zcela nepřesvědčiví
a nejhorší se vášnivě snaží.

William Butler Yeats „Druhý příchod“

Jsme lidé okraje, máme malý přístup ke středu. Žijeme na okraji vlastních životů „v rozšiřujících se kruzích“, zaměňujeme věci okrajové za podstatné, příliš rychle prohlašujeme povrchnosti za podstatu. Jak Yeats předpovídal, věci se rozpadly a zdá se, že střed už nedrží.

Kdyby vnějším obvodem našich životů bylo zlo, snadněji by se o něm moralizovalo. Ale hranice a okraje nejsou špatné, neboť jsou přechodné, náhodné, někdy iluzorní a příliš často naplňují potřebu obrany nebo „dekorace“. Naše „kůže“ není špatná, ale není to náš duch či duše. Ale kůže může být jediným počátečním bodem, který mají mnozí lidé současnosti k dispozici. Dříve se lidé, kteří neměli tolik příležitostí a prostředků unikat před skutečností, museli dobrat k podstatě dříve, prostě jen aby přežili. Můžeme zůstat na okrajích svého života dost dlouho. Tak dlouho, až to začneme cítit jako jediný skutečný „život“.

Není příliš mnoho lidí, kteří nám říkají, že existuje něco dalšího. Říká se, že prvotními zprostředkujícími institucemi v naší rozvolněné společnosti jsou sdělovací prostředky a svět obchodu a podnikání. Ty sice nejsou opět samy o sobě špatné, ale nejsou tím, co může oslovit naši duši nebo zlákat našeho ducha. Jsme ve velké nevýhodě, považujeme-li je za „základní čáru“, která je právě ironií osudu tím, co nazýváme obchodní nebo ekonomickou perspektivou.

Předpokládejme, že v dřívějších dobách měli lidé snadný a přirozený přístup ke své duši a otevřenost transcendentnímu Duchu. Nejsem si jist, jestli takové doby opravdu existovaly, stejně jako rajská zahrada, kde vše bylo nahé a v harmonii. Pokud opravdu byly, tvořili je buď lidé, kteří byli ve svém středu velmi milováni, nebo kteří velmi strádali na svých okrajích – patrně obojí. Cesta modlitby a lásky a cesta utrpení jsou zřejmě těmi dvěma velkými Cestami osobní proměny. Utrpení přitahuje, jak se zdá, naši pozornost, láska a modlitba pak zřejmě přitahují naše srdce a naši touhu.

Ale většina z nás se vrací do této zahrady cestou námahy. T. S. Eliot ji nazýval obvyklou cestou „poslušnosti, kázně, myšlenek a jednání. Myšlenka napůl uhodnuta, dar napůl pochopen“. Tato obvyklá cesta zpátky do ráje je krví, obsahem, extází celého biblického textu: obvykle tři kroky vpřed a dva kroky zpátky, tak jako celý náš život.

Obvyklá cesta je postupným probouzením a občasným ztišením, touhou a odevzdáním se, starostí a úplnou bezstarostností. Je současně středem a vnějším obvodem a na jejím konci neřídíme ani to, ani ono. Ale někde musíme začít. Pro většinu z nás je počáteční bod kdesi na okraji. Tato skutečnost, vnímaná a neodmítaná, bolestná a obšťastňující, se stává královskou cestou do středu. Jinými slovy, skutečnost sama, moje skutečnost, moje omezená a někdy nepochopená zkušenost, se stává místem Božího zjevení. Z jakéhosi důvodu dáváme přednost vykonstruovaným skutečnostem před silnou a vnímavost probouzející tváří toho, co je.

Velcí učitelé nás ale vedou k tomu, abychom nezůstávali na vnějším obvodu příliš dlouho, jinak hrozí, že nikdy nepoznáme sebe ani Boha. (Tato dvě poznání se zřejmě pohybují společně.) Onen pohyb se nazývá konverzí, obrácením, proměněním nebo růstem ve svatosti. Po této ces­tě nemůžete kráčet jen uvnitř své vlastní hlavy. Ve skutečnosti takto vůbec nemůžete kráčet sami. Jste vedeni.

Necelý blok domů od místa, kde jsem ve středu města Albuquerque žil, je ulička, kde opřeni o zeď sedávají bezdomovci a vyhřívají se na slunci. Jednou jsem uviděl čerstvé graffiti namalované zřetelně na chodníku. Dotklo se mě tak hluboce, že jsem se hned vrátil domů a zapsal si ho do deníku. Znělo: „Pozoruji, jak bláhově člověk chrání to své nic – a tím se stavíme mimo. Zde je Bůh vskutku nenáviděn.“ Mohu si jen představovat, jakou asi zkušenost musel tento člověk zaznamenávat tímto zraňujícím, přitom však pravdivým způsobem. Znovu jsem pochopil, proč si zřejmě Ježíš myslel, že vyhnanci mají náskok pro pochopení jeho zvěsti. Obvykle byli vyloučeni z toho, co bylo beztak neskutečné – jinak by to nebyl vylučovací systém. V Božím království je to tak, že „do něj všechno patří“, i ubozí a zlomení; císařské systémy kultury však požadují, aby byli lidé „in“ a „out“, vítězové a oběti. Dokud tato bitva neproběhne v naší duši, budeme obvykle setrvávat ve vnějším světě politiky a tříd. Dualistické myšlení začíná v duši, přechází do mysli a pak se někdy dostává do ulic. Pravá modlitba ničí lež už v zárodku. Obvykle bývá zakoušena jako slzy, odevzdání se, odpuštění.

Snad správně předpokládám, že tento člověk z ulice nemá řádně vystudovanou teologii a psychoterapii, přesto ze svého bolestného postavení jasně pochopil to, co se zde snažíme vysvětlit. Cestou utrpení, možná i modlitby, poznává tento člověk podstatu i okraje – a ví, kdo je Bůh. Proto také sv. Bonaventura a další tvrdí, že chudý, nevzdělaný člověk může poznávat a milovat Boha víc, než velký teolog a duchovní osoba. Otázku po Bohu nevyřešíte ve své hlavě – ani v dokonalosti morální odpovědi. Je zodpovězena ve vás, jste-li ochotni nést Boží tajemství: Boží utrpení pro svět a radost Boží ve světě. Obávám se, že to je mnohem těžší, než se jen snažit „být dobrý“.

Žijeme-li v tomto konzumním světě mnoha možností, jsme nakaženi tím, co někteří nazývají „závislostí“, skutečně jedovatou a oslepující nemocí, která činí naše pronikání ke středu ještě obtížnějším. Naše kůží obalená ega jsou tím jediným, co většina z nás zná a v čem obvykle uvázneme. Poctivě řečeno, intelektuální a ideologické nástrahy jsou stejně jedovaté a oslepující jako hříchy opilců a prostitutek – a ještě obtížněji se rozeznávají. Na každý pád se většina z nás potřebuje naučit, jak se dívat. Pravdivé vidění je podstatou dnešní spirituality.

Jak nalézt to, co už zde zřejmě je? Proč to ale není patrné? Proč bychom měli probudit své nejhlubší já? A jak to můžeme udělat? Modlitbou a meditací? Větším ztišením, osaměním a svátostmi? Ano, tím vším, ale především samotným žitím a plným přijetím skutečnosti. Zní to tak prostě a neškodně, že většina z nás si vytváří všechny možné náboženské pasti, aby nemusela přijmout svůj vlastní, ne dosti slavný, pozemský, všudypřítomný kříž. Z jakéhosi důvodu je snazší účastnit se bohoslužeb než prostě uctívat skutečnost. Někteří to prostě nazývali „prožívání Boží přítomnosti“. Nevyžaduje to mnoho dogmatického zápolení ani manažerské podpory, jenom bdělost, touhu, ochotu začínat znovu a znovu.

Žít a přijímat vlastní skutečnost není pociťováno jako příliš duchovní. Dělá to dojem pobývání na okrajích spíše než zabývání se podstatou. A tak mnozí běží k esoteričtějším a dramatičtějším postojům, místo aby nesli tajemství Božího utrpení a radosti ve svém nitru. Okraje našich životů – plně zažité, protrpěné, s radostí přijímané – nás vedou zpět do středu a k podstatě.

Bezdomovec cítí chlad a odmítání, a proto musí sestoupit do hloubky pro teplo a pravdu. Hrdina odsunuje svou vlastní ctižádost, soustředěnou jen na sebe, a pak snad objeví, že na ní vlastně ani příliš nesejde. Žena závislá na alkoholu poznává, že zranila svoji rodinu, a tak proniká k útrpnosti, která je mnohem větší než ona sama. V každém případě okraje, které nazýváme skutečností, trpěly, sdělovaly se a částečně se hroutily. Pak se často ukáže, že nejsou zcela nezbytné, nebo dokonce že jsou součástí problému. Zdá se, že to je ta jediná cesta, jak poznat a odložit přebytečná zavazadla. Není divu, že svatí a mystikové tak často používají ona nepopulární slova jako „odevzdání“ a „utrpení“. Náš učitel Ježíš říká: „Nezemře-li pšeničné zrno, zůstane jen pšeničným zrnem“ (J 12,24).

Nenacházíme svůj vlastní střed, střed si nachází nás. Naše vlastní mysl si to nedokáže představit. Hroutíme se zpět do Pravdy, když jsme nazí a svobodní – což asi není příliš často. Nevmýšlíme se do nových cest života. Vžíváme se do nových cest myšlení. Cesty kolem našich skutečností a skrze ně (obvody) nás přivádějí do jádra skutečnosti, v níž se setkáváme se svým nejpravdivějším já a se svým nejopravdovějším Bohem. Nevíme doopravdy, co to znamená být člověkem, nepoznáme-li Boha. A Boha nepoznáme skutečně jinak než skrze své vlastní zlomené a radující se lidství. V Ježíši nám Bůh říká, že Bůh není jiný než lidství. Po Ježíšovi Bůh může být popisován jako plnost toho, co „nezřetelně přes sklo“ vidíme v obyčejných lidských bytostech. A tak nejobvyklejší a téměř jediné jméno, které si Ježíš sám dává, je  „Syn člověka“ (sedmdesát devětkrát). Ježíšova skutečnost a jeho kříž má říct svobodné ano k tomu, co od něj jeho lidství nakonec žádá. Zdá se, že my křesťané uctíváme Ježíšovu cestu, místo abychom se po ní vydávali. První způsob se považuje za velmi náboženský, zatímco ten druhý za toliko lidský a nijak slavný.

Máme tendenci nevidět základní schéma, jak nás Bůh přetváří, leda až následně. Jinými slovy, jsme pomalí žáci, a proto duchovní učitele obvykle nacházíme v druhé polovině života. Juliána z Norwiche, svatá anglická poustevnice (1342–1416), měla zřejmě obdivuhodnou schopnost pohybovat se nad myšlením typu „buď – anebo“. Mohla žít s paradoxem, s nezodpovězenými otázkami, s obrovskými vnitřními konflikty a teologickými protiklady – a přitom stále důvěřovat a žít v pokoji srdce. Lze přemýšlet, zda toto bylo plodem její ženskosti, jejího neakademického stavu, jejích nejméně dvaceti let v poustevně, nebo plodem jediné noci „zření“, jak to nazývala. Představovala nepochybně to nejlepší z toho, co nazýváme „kontemplativním zřením“. Říkala třeba: „Nejprve je pád a potom je vyléčení z pádu. Ale obojí je Božím milosrdenstvím.“ Možná že tomu nelze uvěřit dříve než v druhé polovině života.

Jak jsme vůbec ztratili tento druh moudrosti? Zvláště když to je osobní zkušenost prakticky každého člověka. Jenom rozlehlost kontemplativní mysli může vidět tak široce a věřit tak hluboce. Malá kalkulativní mysl chce buď – anebo, vyhrát či prohrát, dobře nebo špatně. Ale všichni víme, že jáhen zpívá o šťastné vině o Velikonoční noci. Byli jsme zachráněni, praví liturgie, „šťastnou vinnou.“ Ježíš připomněl Juliáně, že jeho ukřižování bylo nejstrašnější věcí, která se v lidské historii stala, a Bůh z toho udělal to nejlepší, aby sňal naše viny. Stejně jako pro Ježíše „se naše rány staly hodnými úcty“. Je-li kříž normou, není, zdá se, jiné cesty. Je to vzor.

_{*   *   *}

Na velmi praktické úrovni dnes tento problém spočívá v tom, že máme co do činění s lidmi Západu, kteří mají velmi slabý smysl pro vlastní identitu, tím méně pro identitu, která může trvat ve spojení s Bohem a ve vztahu k němu. Objektivně jsme ovšem již spojeni s Bohem, ale pro lidi je velmi těžké tomu uvěřit a zakusit to, nemají-li silný smysl pro identitu, hranice či pro autentickou náboženskou zkušenost. Lidé se snaží vytvářet identity a opouštět hranice, které nemají žádné zkušenostně ověřené jádro. Modlitba ve svých počátečních fázích je zcela prostě hluboká zkušenost tohoto jádra: kdo jsme, jak Pavel říká, „ukryti spolu s Kristem v Bohu“ (Ko 3,3).

Ti, kdo se ženou, aby si vytvořili vlastní identitu, často končí tím, že mají ztvrdlé a příliš ohrazené okraje, citlivé na urážku, a jsou vždy připraveni vytvářet další identitu, když je ta poslední nechá na holičkách. Mohou se stát rasisty nebo těmi, kdo jsou posedlí ovládáním; obávají se vždy toho „druhého“. Často se stávají přímo či nepřímo závislými a žijí vždy jen v reakci na někoho nebo na něco. Záporná identita se vytváří rychle a vznikají pocity podobné životu – a tak mnozí lidé, dokonce i věřící, žijí životem, který je „svatější než svatý“ nebo je plný nenávisti k nepřátelům. Být proti něčemu je mnohem snazší než milovat.

Mnozí jiní opouštějí své hranice dříve, nežli je mají, a hledají svoji identitu v jiné skupině, zkušenosti, vlastnictví nebo osobě. „Ona mě učiní šťastným“ nebo „on ze mne sejme moji opuštěnost“ nebo se skupina stane náhradníkem, který má převzít můj těžký úkol růst. Je mnohem snazší patřit do skupiny nežli vědět, že patříš Bohu. Ti, kdo příliš rychle nechají zatuhnout své okraje a svou identitu, aniž by nalezli svůj střed v Bohu a v sobě samých, budou nepřáteli ekumenismu, nepřáteli odpuštění, zrani­telnosti a obecného lidského dialogu. Jejich identita je příliš nejistá, než aby umožnila jakýkoli pohyb dovnitř a ven. Jejich „Kristus“ tíhne k tomu být velmi malý, kmenový, „takový, jako jsou oni sami“. Jestliže tě tvá modlitba nevyvádí mimo tvé bezpečné zóny, není-li Kristus občasnou „hrozbou“, potřebuješ asi růst a učit se milovat. Potřebuješ mít vlastní ego, dříve než se ho můžeš vzdát. Možná právě proto Ježíš třicet let jenom žil, než začal kázat. Teď máme mladé dospělé, plné Yeatsova „vášnivého nadšení“ pokud jde o doktrínu a dogma a o to, která skupina se dostane do nebe. Takto se užívá Bůh k tomu, abych dal dohromady své „ne-já“. Takovýto tradicionalismus se ale právě míjí s tradicí.

Jiní zase opouštějí své okraje příliš snadno ve jménu tolerance a otevřenosti, ale i zde je nutné „rozlišování duchů“. Skutečně kontemplující mají v sobě toleranci, protože mají zkušenost s jediným Absolutnem, s konečností své mysli a pomíjivostí všech věcí. To je podstata pokory a možná že i trpělivosti. Ale dnes existuje i jiná tolerance, která je prostě odmítnutím za čímkoli stát. Tady nejsou žádné hranice, které stojí za to chránit. Tolerance „skeptika“ nemá věcný obsah, nevytváří nic, co by trvalo, a je charakteristická pro mnohé dnešní pokrokové a humanistické myšlení.

Zdravé náboženství, pravá kontemplace povedou k hranicím, které klidně drží a nepotřebují být ani neustále hájeny, ani opouštěny ve jménu „přátelství“. Je to „úzká cesta, a jen málo je těch, kdo po ní jdou“ (Mt 7,14).To je to, co mnozí z nás nazývají „třetí cestou“: tertium quid, která se objevuje, jen když udržíte napětí protikladů.

Dar, který skuteční kontemplující nabízejí sobě i společnosti, spočívá v tom, že vědí, že jsou součástí mnohem většího příběhu, mnohem většího Já. V tomto smyslu jsou „lidé se středem“ hluboce konzervativní, neboť vědí, že stojí na ramenou svých předků a věčné tradice. Skutečně kontemplující jsou však paradoxně zároveň reformátory a těmi, kdo riskují, právě proto, že si nepotřebují schraňovat žádné své soukromé záležitosti, zaměstnání nebo jistoty. Jejich jistota a identita jsou založeny v Bohu, ne v tom, že mají pravdu, že jsou placeni církví nebo že chtějí postupovat vzhůru v očích lidí. Pouze oni se mohou, zbaveni sebezájmu a obav, nasadit pro práci, kterou Bůh potřebuje. Všimněte si, kolika světcům, teologům a zvláště zakladatelkám ženských řádů se během jejich života dostávalo od církve pokárání, hrozeb, nebo dokonce trestů. Bůh je vždy větší než škatulky, které si na něj tvoříme, neztrácejme proto příliš času tím, že budeme tyto škatulky chránit.

Lidé, kteří se naučili žít ze svého středu v Bohu, vědí, které hranice je třeba zachovávat a které je možno opustit, i když často právě tento boj vytváří jejich nejhlubší „temné noci“. Ironií je, že obojí žádá „poslušnost“, protože tito lidé naslouchají hlasu, který je přesahuje. Potřebujete-li lakmusovou zkoušku pro lidi, kteří žijí ze svého pravého já, mohlo by to být toto: jsou vždy ochotní uposlechnout, ale současně mohou neuposlechnout očekávání církve a prohlašují, že se řídí tím, kým jsou v Bohu. Přemýšlejte o svatém Pavlu, Tomáši Beckettovi, Janě z Arku, Tomáši Mertonovi nebo Dorotě Day.

Asi nejnápadnějším znamením „nevystředěných“ („excentrických“) lidí je, že se s nimi, upřímně řečeno, velmi obtížně žije. Každá hranice ega musí být bráněna, projednávána nebo uctívána: moje pověst, moje potřeby, můj národ, moje bezpečnost, moje náboženství, dokonce i můj sportovní klub. To je to jediné, o co mám opravdu strach, neboť toto je mojí jedinou slabou identitou. Můžete říci, zda jste mnoho svých vajec vložili do těchto křehkých košíčků, když jste často zraňováni a napadáni. Těžko můžete zranit světce, protože oni žijí ve svém středu a nepotřebují chránit vnější kruh pocitů a potřeb. Excentričtí lidé stále očekávají, že budou zraňováni. Oni vlastně budou vytvářet tragédie, aby měli pocit, že žijí. Slyšel jsem, že personální práce nyní představuje 80 procent času a energie, které musí americké společnosti vynakládat. Dalo by se přímo říci, že určitý stupeň kontemplativního zření je vlastně nezbytný pro efektivní život instituce nebo komunity.

Ke konci svého života Carl Gustav Jung řekl, že neví ani o jediném ze svých pacientů, jehož problémy by nemohly být vyřešeny setkáním s tím, co on nazval „numinosum“ a co my bychom nazvali Bohem (Letters, 1973, 1:377). Velmi zvláštní prohlášení od muže, který nechoval přílišnou lásku k institucionalizovanému náboženství. Věřím, že nemáme žádný jiný přístup k tomu, kým opravdu jsme, než v Bohu. Jenom když spočineme v Bohu, můžeme nalézt bezpečí, prostor, a nesmírnou svobodu být tím, čím jsme, vším, čím jsme, být většími i menšími než jsme. Jenom když žijeme v Bohu a hledíme na svět skrze něj, může „všechno mít své místo“. Všechny ostatní systémy vylučují, trestají a chrání, aby nalezly identitu v ideologické dokonalosti nebo jakémsi druhu „čistoty“. Vždy je třeba hledat a likvidovat znečišťující prvky. Kromě toho, že se takto zbytečně plýtvá časem a energií, odvádí toto úsilí od jediného povolání k lásce a jednotě.

Jak chasidští mistři učili své žáky: „Rozhrabujte hnůj tak, rozhrabujte hnůj onak, bude to pořád jen hnůj. Zatímco si lámete hlavu, mohli byste navlékat perly pro radost nebes.“

Doufám, že vám tato kniha pomůže navléci pár dobrých perel – a neztratit příliš času dumáním.