Úvodní slovo

Adam, první lidské jméno, znamená „vzatý ze země“.

Napřed bych chtěl, abyste se trochu něco dozvěděli o mém zázemí. Možná vám to umožní pochopit, proč jsem napsal tuto knihu. Jsem vzdělán ve filosofii a teologii a jsem samouk v oborech psychologie a posvátného příběhu. Jsem věřící katolický křesťan, svou duchovní volbou jsem františkán a svou zkušeností jsem duchovní průvodce a vedoucí komunity. Je mi dána schopnost vyučovat a svou vlastní volbou jsem zčásti poustevník. Čtu učence, ale sám nejsem učenec

Mojí prací je vytvářet syntézu. Mým úkolem je doručovat dobré zprávy masám, ne z nich dělat elitní nebo akademické cvičení pro uzavřenou skupinu. Jak svatý Řehoř z Nyssy (335–395) popsal svou vlastní práci: žvýkat příslušné texty a činit je stravitelnými. Tato kniha je výsledkem žvýkání mnoha iniciačních textů, starobylých i nových, po dobu patnácti let a já doufám, že pro čtenáře bude výsledek jak chutný, tak výživný.1 

Tuto knihu napsal bílý Američan, člen střední třídy, který je zajištěný, nadprůměrně vzdělaný, vysvěcený, neženatý a muž. Muži jako já jsou velikým strukturálním a duchovním problémem. Sedíme si pohodlně na údajném vršku hromady a právě tato skutečnost víc než cokoliv jiného je důvodem, proč musím napsat tuto knihu. Muži jako já, kteří mají přístup k různým privilegiím a svobodám, které jsou jiným odpírány, musí mluvit o mužské hře zevnitř. Myslím, že duchovní věci je možné otevřít jedině zevnitř. Podobně jako to o sobě říkají ženy, muže musí od začátku do konce vysvětlovat muži. Jistěže, minulých dvacet let a možná po většinu historie jsme byli vysvětlováni každou mocenskou skupinou, která byla zrovna u vlády, což nikomu z nás moc neprospělo, a v nedávné době jsme byli vysvětlováni ženami, což pro nás bylo jak dobré, tak špatné. Mužům se ale nikdy dost dobře nedařilo popisovat svou vlastní duši. Jako by k tomu neměli správný jazyk nebo o to ani neměli zájem. Naším posledním vážným pokusem o to byla pravděpodobně ústní tradice hledání svatého grálu.2 

Tradiční iniciační rituály dělaly přesný opak. Vysvětlovaly obyčejné muže zevnitř. Přiznávaly mužství i vlastní vrozenou duchovnost a snažily se přivést muže k celistvosti zdola nahoru a zevnitř ven. Budu se snažit o totéž, tváří v tvář kultuře a církvi, která se obvykle snaží vysvětlovat muže shora dolů a z vnějšku dovnitř. Podle mě takový postup nikdy nemůže fungovat a domnívám se, že už nějakou dobu nefunguje. Naše náboženské instituce nedávají většině mužů přístup k důvěryhodným setkáním se Svatým nebo s jejich vlastní celistvostí. My většinou dáváme mužům pověření, lešení, cedule a vemlouvavé obrazy, které se snaží vytvářet náboženskou identitu a hranice zvenčí. Ale skutečné štěstí, stejně jako skutečné osvícení, je vždycky práce, která se odehrává uvnitř. Nakonec se stejně budeme muset spoléhat na svou vlastní zkušenost. Pak můžeme klidně vést muže k autentické náboženské zkušenosti. To je podle mě skutečný význam tradice.

Přestože nejsem ani kulturní antropolog, ani etnolog, ani sakramentální teolog, mluvil jsem s některými odborníky, přečetl jsem všechno, co jsem mohl,3 a po dobu minulých dvaceti let jsem vedl mužská duchovní cvičení a mužské iniciační rituály. Přitom jsem hodně cestoval a přednášel jsem mužům v severní, jižní a střední Americe, východní a západní Evropě a v některých částech Asie, Afriky a Austrálie a v několika kulturách jsem osobně mluvil s muži, kteří prošli formální iniciací. Moje vzdělání v tomto oboru vychází většinou z praxe, zahrnující oněch patnáct let, kdy jsem působil jako pastor laické komunity v Cincinnati a patnáct let, kdy jsem byl okresním vězeňským kaplanem v Albuquerque. Všechna tato zkušenost mi ukázala, koho stojí za to poslouchat a co stojí za to číst. Doufám, že to dá této teorii spojení s kusem konkrétní praxe. Říkejme tomu „teologie zdola“, což pro mě je skutečný význam inkarnace a sestoupení Ducha svatého.

Mým hnacím motorem pro tuto práci byl stálý smutek a zklamání z nedostatku vnitřního života mnoha mužů, s kterými se setkávám. Dokonce mezi duchovními, kněžími a zbožnými laiky i mezi vysokými a úspěšnými průvodci, od kterých bychom očekávali víc. Není to jejich chyba, pokud se vůbec musí mluvit o chybě. Ve většině případů jim nikdo nenabídl nic víc než Jákobovu lacinou „polévku“. Jsme synové Ezaua, kteří jsme prodali své prvorozenství za náboženství na způsob rychlého občerstvení (Gn 25,29–34). Takové náboženství není schopné hluboce transformovat ani člověka, ani svět.

Ukážu vám teď svoje myšlenková východiska – s vědomím, že každý nějaká máme a jediné, co s nimi můžeme dělat, je uvědomit si je. Za prvé věřím, že pravdu lze spíše najít na dně a na okraji věcí než na vrcholu či ve středu. Vrchol a střed vždycky musí mnoho věcí dokazovat a příliš mnoho chránit. K tomuto poznání jsem dospěl promýšlením židovsko-křesťanského Písma právě ze svého františkánského zázemí, z pedagogiky utlačovaných a z trvalého svědectví svatých a mystiků, jakož i z prvních kroků organizace Anonymních alkoholiků. Konečná autorita v duchovním světě většinou nepřichází z nějakého úspěšného programu, ale z nějaké podoby utrpení, které vždycky cítíme jako jakési dno. Nezajištěnost a nestálost jsou nejlepšími duchovními učiteli, jak to ukazuje Alan Watts4 a mnozí další. Radostná zvěst evidentně není vítězný scénář, přestože naše ego, dokonce i církve, se o to stále snaží.

Za druhé, jak řekl Einstein, věřím, že „žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni vědomí, která ho vytvořila“.5 Snažím se vyučovat kontemplativnímu postoji k životu, který dává lidem úplně nový způsob poznávání světa a který má moc je přenést dál, než dosáhne pouhá ideologie a dualistické myšlení.6 Upřímně řečeno, to, čemu náboženství říká kontemplace, je jediná mysl, která je široká a hluboká dostatečně na to, aby odpověděla na skutečné a důležité otázky. Dospělé náboženství nás vždy vede k nějaké podobě modlitby, meditace nebo kontemplativní mysli, aby se tak vyvážila naše mysl, která je většinou kalkulativní. Takové „vidění“ – a právě o ně tu jde – vám vždycky dává schopnost být šťastní a šťastně samotní, zakořenění jinde, smíření s paradoxem a tajemstvím a většinou odolní vůči masovému vědomí a jeho falešným slibům. Říká se tomu „vidění moudrosti“.

Za třetí se domnívám, že mohu umístit své názory někam mezi pozici sociálních konstrukcionistů (kteří tvrdí, že mužská mysl a identita jsou zcela formovány vzděláním a kulturou) a esencialistů (kteří tvrdí, že je něco vrozeného, co přichází s mužskou myslí a s mužskou biologií). Když si odmyslím tento nekonečný spor buď–anebo, tak věřím, že jsme přibližně z jedné třetiny dáni přírodou, z jedné třetiny výchovou a z jedné třetiny svobodnou volbou. Takový názor asi nikoho nepotěší, ale pro mě je velmi důležité, abychom si zachovali silné vědomí svobodné vůle a lidské důstojnosti, která s ní jde ruku v ruce, a současně abychom si uvědomovali jak základní mužské geny, tak i pozdější lidské přizpůsobování. Jinak bychom skončili buďto u kultury obětí, nebo u kultury osočování, jakou máme dnes v Americe. My si nemůžeme vybírat, co se nám stane, ale můžeme spolupracovat s milostí a volit, jak na ni odpovíme (Ř 8,28).

Netvrdím, že by existovalo nějaké ideální mužství, které by se vznášelo někde v platónském kosmu, nýbrž že ve skutečnosti existuje mnoho různých mužství. Doufám, že zde mohu přispět trochu ke studiu rozdílnosti pohlaví tím, že budu uznávat a povzbuzovat co nejvíce z těchto podob mužství. Svým filosofickým vzděláním jsem františkán a skotista, a tak věřím, že Bůh vytváří pouze jednotlivce a nikoli prostě rod nebo druh nebo to, čemu se říkávalo univerzálie.7

Takový pohled by nám měl pomoci vyhnout se každé rigidní ideologii nebo velkohubému vysvětlování čehokoliv, protože nakonec je nutno se zabývat tímto člověkem v tomto okamžiku a na tomto místě. Domnívám se, že přesně to dělá Bůh, a to je jedno z nejvíce zapíraných, přitom však základních témat židovsko-křesťanského Písma.⁸ Takové „vyvolení“ nebo „vybrání“ ponechává milost a prostor při okrajích všeho druhu a já doufám, že totéž se nám podaří v této knize.

Nakonec se domnívám, že naše obrazy a slova, kterými zobrazujeme a vyjadřujeme Boha, mají hluboký význam pro náš praktický život, protože všichni se stáváme tím Bohem, kterého uctíváme. Toto se stalo ústředním průlomem ve vědomí v posledních desetiletích, zejména díky feministickým teoložkám.⁹ Věřím, že Bůh je konečnou kombinací mužství a ženství, ať už to znamená cokoli. Bůh je plně sexuální v nejhlubším významu toho slova.¹⁰ Je mi proto jasné, že musíme najít společné způsoby jak uznávat, uctívat a pojmenovávat ženskou povahu Boha, protože jsme po staletí své metafory Boha příliš omezovali.

Nebudu odstraňovat ani zakazovat všechny ty nádherné sexuálně nabité výrazy pro Boha, jako matka, otec, syn, dcera, nevěsta, ženich, přítel, host, milovník, žárlivý milovník, nebo dokonce svůdce. Ba nejsem ani ochoten eliminovat pojem Boha, vztah s Bohem nebo samotné slovo Bůh (přestože si uvědomuji, že každé pojmenování Boha, včetně tohoto slova samotného, bude vždycky velmi omezeným připodobněním a ponese s sebou velkou zátěž). Doufám, že dokážeme nastolit novou pokoru v našem používání náboženské řeči, což pro mne je samotný důkaz její opravdovosti. Svaté tajemství, nebo chcete-li vyšší moc je místo, kde přebývá všechna energie extáze, vytrvalosti, lásky a dlouhodobé proměny a neměli bychom se opovažovat rozmělňovat iniciaci na prázdný sekularismus. Pravý Bůh nás vždycky osvobozuje, především od nás samých a pro něco většího. V tomto hlubokém smyslu nás Bůh skutečně zachraňuje právě tím, že nám dává sebe sama a vtahuje nás do většího příběhu.¹¹

Poznámky:

1. Najděte si chvíli a projděte si i názvy děl a autory v detailnější bibliografii. Poučné může být už seznámení s tím, jaké navzájem se překrývající disciplíny a oblasti se vztahují k otázce mužské iniciace.

2. Richard Rohr, Quest for the Grail (New York: Crossroad, 1994). Toto je jediná z mých knih, jež kdy získala nějaké ocenění. Domnívám se, že je tomu tak proto, že ilustruje nejúspějšnější pokus o laický popis duchovní cesty pro běžného západního laického věřícího, podniknutý mezi lety 1180 až 1360.

3. Mircea Eliade, Rites and Symbols of Initiation (New York: Harper Torchbooks, 1958); Arnold Van Gennep, The Rites of Passage (Chicago: University of Chicago, 1960); Victor Turner, The Ritual Process (Ithaca, N.Y.: Cornell University, 1969); Joseph Campbell, The Hero,s Journey (San Francisco: Harper & Row, 1990); Gilbert H. Herdt, ed., Rituals of Manhood: Male Initiation in Papua New Guinea (Berkeley: University of California Press, 1982); Robert Moore, The Archetype of Initiation (Philadelphia: Xlibris, 2001).

4. Alan Watts, The Wisdom of Insecurity (New York: Vintage, 1951).

5. Neznám přesný odkaz, jen vím, že se tak vyjádřil Albert Einstein.

6. Richard Rohr, Everything Belongs, new edition (New York: Crossroad, 2003).

 7. Mary Beth Ingram, C.S.J., Scotus for Dunces: An Introduction to the Subtle Doctor (St. Bonaventure, N.Y.: Franciscan Institute Publications, 2003). Většina ostatních monografií věnovaných Janu Dunsi Scotovi je příliš technická, nepřístupná nebo drahá. Tato kniha je skvělá v tom, že snáší Dunse Scota z nebe na zem a ukazuje důsledky jeho velmi subtilního myšlení.

8. Richard Rohr, O.F.M., The NEW Great Themes of Scripture (Cincinnati: St. Anthony Messenger Press, 1999), deset kazet, #A7090.

9. Elizabeth Johnson, She Who Is: The Mystery of God in Feminist Theological Discourse (New York: Crossroad, 1993), a Elisabeth Schiissler Fiorenza, In Memory of Her (New York: Crossroad, 1984). Tyto dvě brilantní teoložky dodávají feminismu velmi dobrý zvuk a Bohu dávají novou šanci.

10. James Nelson, Sandra Longfellow, eds., Sexuality and the Sacred (Louisville: Westminster John Knox, 1994). Základní zdroj skvělých článků. Viz též vynikající dílo Cartera Keyworda Touching Our Strength: The Erotic as Power and the Love of God (San Francisco: HarperSan-Francisco, 1989).

11. Richard Rohr, The Shape of God: What Difference Does Trinity Make? (Albuquerque, N.Mex.: Center for Action and Contemplation, 2004), magnetofonový záznam konference o Bohu jako centripetální síle, která vposledku zahrnuje všechno stvoření.