Končí vláda, hodně lidí se bude vyjadřovat k jejímu působení. Já bych se rád vyjádřil ke kauze s vládou jen volně spojené, a sice k “válce soudů” (či možná spíše prokurátorů), která se odvíjí od lidoveckého předsedy Jiřího Čunka.
O tahanicích kolem Čunka se toho psalo a říkalo už plno. Probírá (a propírá) se samotný Čunek, diskutuje se o roli tisku, o nezávislosti soudů. Debaty nekonečné a nikam moc nevedoucí. Žádný ze slovutných komentátorů však myslím dosud neodhalil prvotní příčinu všeho – ono pověstné “kdo za to může”. Celá ta válka soudů totiž vzniknout vůbec nemusela. A viníkem není prosím nikdo jiný nežli Senát Parlamentu České republiky. Ano, právě ten. Senát totiž vůbec neměl vydávat Čunka trestnímu stíhání.
Dosud tomu bylo tak, že když s poslaneckou a senátorskou imunitou něco nebylo v pořádku, šlo o její “nadužívání”. Nejčastěji v souvislosti s dopravními přestupky a alkoholem (typickým příkladem je parkující senátor Kavan). U některých senátorů a europoslanců se navíc přímo vnucuje domněnka, že o zvolení stáli z velké části právě proto, aby se vyhnuli trestnímu stíhání. O modrých majáčcích a jiných projevech panské zpupnosti škoda mluvit. Jenže imunita jako taková má smysl. Jejím cílem je zabránit zneužívání soudů pro politické účely. Aby zkrátka nemohlo dojít k tomu, že nějaký politik je před soudem obviněn z něčeho, co třeba možná i může být pravda, ale co je přitom v nestranném soudním řízení evidentně nedokazatelné a co přitom dotyčného politika zcela zaměstná a znemožní.
Ano, jistě – tohle je přesně případ senátora Čunka. Jediným důkazem proti němu je svědectví jeho sekretářky. Zdůrazňuji jediným. Tím si jsem zcela jist, protože kdyby nějaké skutečné další důkazy existovaly, jistě by Čunkovi odpůrci s nimi už dávno vyrukovali. Často citovaná koincidence vkládaných a vykládaných částek je totiž nepoužitelná. Jednak zde nesedí časy (Čunek vkládal dopoledne zatímco údajně uplácející firma vybírala odpoledne), jednak nápadná shoda ve výši částky vůbec není nápadná, protože v té době bankovní předpisy velmi ztěžovaly manipulaci s hotovostí nad půl milionu a tudíž každý velký vklad či výběr zněl na čtyřistadevadesát tisíc a nějaké drobné. Nějaké flagrantní zvýhodnění v případu figurující firmy městem Vsetín také nelze prokázat (kdyby to šlo, už by to dávno bylo na stole). Takže suma sumárum máme tvrzení jedné osoby proti druhé osobě a když uvážíme, že svědectví Čunkovy sekretářky přinejmenším v této věci není příliš věrohodné (na záležitost si vzpomněla po několika letech, až když měla se svým šéfem jiný spor), je evidentní, že žádný skutečně nezávislý soud nemůže na základě tohoto materiálu nikoho odsoudit. Neřeším otázku, zda Jiří Čunek úplatek opravdu vzal. Pouze tvrdím, že dokázat něco takového před soudem je vyloučené (za předpokladu, že se soudkyně nebude jmenovat Brožová-Polednová).
Takže jaký mohlo vydání Čunka trestnímu stíhání mít následek? Zcela jistě ne ten, že by (za předpokladu, že je opravdu vinen) byl za svůj čin pravomocně odsouzen. Vydání Čunka mohlo vést jen k tomu, že se soudy a prokuratury zapletou do politiky a že z toho vznikne nehezký maglajz, který nikdo nedokáže rozplést. Což se skutečně stalo. A veřejnosti z toho zůstává hořká pachuť v ústech.
Jistě, lze argumentovat, že Jiří Čunek neprokázal mnoho politické obratnosti. Lze se ptát, zda by takový hon vůbec někdo mohl ustát. Podivuji se i nad tím, že ministru Schwarzenbergovi tak strašně vadily nesrovnalosti v rodinném účetnictví u Čunka, zatímco u jiných členů vlády tak úzkostlivý nebyl. Otazníků by se dalo vytáhnout plno, tím se však teď nezabývám. Co já tvrdím je, že na počátku téhle kauzy selhal Senát, který vydal Čunka soudnímu stíhání, ačkoliv mohlo být už tehdy zřejmé, že celý případ bude pouze pokračováním politiky soudními prostředky. A to se nemá.
Ondra Šipr
