Kritické hlasy vyvolané zrušením exkomunikace čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X (SSPX) svou intenzitou i šíří zřejmě zaskočily i papeže Benedikta, který přitom ze své dřívější akademické i uřednické dráhy musí být zvyklý na ledacos. Tak alespoň soudím podle jeho vysvětlujícího dopisu biskupům na toto téma. Dopis je to pozoruhodný a pozoruhodné je podle mě i to, že vůbec musel být napsán. Dopisu samotnému se věnovat nechci. Vyprovokoval mě nicméně k formulování následujících závěrů, které jsem si vyvodil z celého toho souvisejícího cirkusu (vhodnější slovo mě nenapadá).

Předně je tady otázka, kdo se proti zrušení exkomunikace vyslovoval. Viděl bych zde čtyři skupiny lidí. Možná nejhlasitěji byly ve sdělovacích prostředcích slyšet různí profesionální anti-antisemité. Lidé, jejichž hlavním cílem – zdá se – není udržovat v historické paměti lidstva hrůznou skutečnost holokaustu, nýbrž spíše si řádně zakřičet a zaplivat. Obvinit někoho veřejně známého z antisemitismu je pro takovéhle odreagování se úžasnou příležitostí. Mohu si zanadávat, mohu pomlouvat, sprostě zkreslovat skutečnost – a ještě přitom vypadám jako bdělý strážce mravnosti. Kdo by odolal?

 

Další skupinu kritiků bych označil jako „pokoncilové svazáky“. Poměrně hlasitá skupina lidí v katolické církvi, která se halasně zaštiťuje Druhým vatikánským koncilem a s budovatelským patosem vítá příchod nové éry ve stylu „na troskách světa starého postavímě svět nový, lepší“. Řekl bych, že mnozí z této avantgardy koncilové dokumenty ani nečetli, nicméně rozlišovat církev na „předkoncilní“ a „pokoncilní“ umí velmi zasvěceně. Trochu mi připomínají některé „zelené“. Tito lidé jsou jakýmkoliv vstřícným krokem směrem k SSPX rozezleni. Připojit se ke skupině profesionálních anti-antisemitů v jejích hysterických projevech kritiky a pobouření je – zdá se – snadným způsobem, jako toto rozezlení ventilovat.

 

Za obavy z antisemitismu se schovávají i lidé, kteří mají z dřívejších let nevyřízené účty s teologem prof. Ratzingerem. Mít teologické či „církevně-politické“ spory je myslím normální a legitimní. Ale tyto spory by se měly řešit protředky k tomu určenými, to jest odbormou debatou na akademické půdě. Přihřívat si svou polívčičku tím, že se připojím k hysterickému davu a budu spolu s ním hlasitě křičet fuj – to je hloupé a nedůstojné.

 

Konečně existuje jistě i čtvrtá skupina kritiků papežovat rozhodnutí. Skupina lidí, kteří zrušení exkomunikace vidí jako krok problematický, možná uspěchaný, možná ne zcela odůvodněný, který by mohl vést k nepochopení či ke snížení autority církve. Na základě prostých statistických úvah se domnívám, že tato skupina skutečně existuje. Těžko ale může být slyšet, protože střízlivé hlasy – ať pro nebo proti – se proti hlasitému hulákání těch ostatních nemají šanci prosadit.

Teď ještě k samotnému zrušení exkomunikace nad biskupy SSPX. Myslím, že na příkladu Bratrstva se nám naskýtá příležitost vidět v přímém přenosu, jak asi tak mohla vypadat situace v církvi v dobách krizí. Věřím, že tahle situace tak daleko nedojde, ale – tak nějak to třeba taky mohlo vypadat v době východního a západního schizmatu. Často se dnes setkáváme s pohledem, že kdyby odpovědní činitelé tenkrát projevili více pochopení a pružnosti, dalo se tomu zabránit. Vzájemně se omlouváme za výroky pronesené před několika sty lety. Kdo by se dnes odvážil označit pravoslavné nebo evangelíky za schizmatiky nebo prohlásit, že „podmínkou smíření je opustit dosavadní bludy“? Přitom právě takový slovník bývá opakovaně používán v souvislosti se stoupenci SSPX.

 

Napadají mě k tomu dvě věci. Jednak ne příliš originální myšlenka, že o vznešených ideálech se snadno mluví, ale nesnadno se aplikují v praxi. Domnívame se, že tehdy měla církev vyvinout větší usilí pro udržení jednoty? Odsuzujeme zbytečnou příkrost některých formulací z oné doby? Tak proč nám vadí, když se Benedikt XVI snaží o vstřícnost dnes? Proč máme problémy s jeho smířlivými gesty a pokusy o udržení jednoty s těmi, kteří mají po věroučné stránce ke dnešní oficiálně hlásané nauce katolické církve mnohem blíže, než například pravoslavní nebo protestanté?

 

Má druhá myšlenka směřuje do minulosti. Do dob, kdy se církev skutečně dělila. Dnes nám některé důvody rozdělení mohou připadat malicherné, nedostačující. Snad máme tendenci si myslet, že my bychom to tenkrát zvládli jinak (lépe, samozřejmě). Jenže když vidím, jak nesnadné je uskutečnit plnou jednotu s Bratrstvem sv. Pia X, s nímž po věroučné stránce – popravdě řečeno – nemáme skoro žádné rozdíly, říkám si: Ono to asi tenkrát taky nebylo tak jednoduché. Možná si to dnes představujeme jako Hurvínek válku. Možná, že se tenkrát opravdu nic jiného dělat nedalo. Snad může být ta současná kontraverze připomínkou, že určitou skromnost a pokoru bychom si měli udržet nejen při hodnocení svých současníků, ale i při hodnocení těch, kteří stáli před nelehkým rozhodováním kdysi dávno.

 

 

21. března 2009