Jestli to správně chápu, centrálním problémem je, zda Toni Blair náhodou parlamentu nelhal a zda zpravodajské údaje, které měl v té době k dispozici, skutečně ukazovaly, že Saddám intenzívně vyvíjí jaderné zbraně. Existují totiž názory, že už v té době měli jak Blair tak Bush k dispozici zpravodajské analýzy svědčící naopak o tom, že Irák v té době už jaderné zbraně nevyvíjel. Pokud by tomu tak bylo, tak by Bush i Blair lhali parlamentu a to se v oněch zemích považuje za něco strašně špatného.

 

No tak prostě poslouchal jsem debatu v rádiu na tohle téma a přitom mě napadlo pár věcí, o něž se chci s lidstvem podělit. Úvodem ještě zdůrazním, že teď neřeším otázku, zda bylo či nebylo správné či moudré před těmi pěti lety poslat armády. Neřeším ji jednak proto, že o věci zase tolik nevím a jednak proto, že je zatím příliš brzy hodnotit jak to celé dopadlo.

 

Postřeh číslo jedna: Odpůrci vojenského zásahu proti Saddámovi obvykle argumentují tím, že se Bush a Blair víceméně „vměšovali do vnitřních záležitostí“ cizí země, na což neměli právo. Dobře. Potom bych ale rád slyšel i druhou půlku věty. Totiž, že je správné, že nikdo zvnějšku nereagoval na genocidu ve Rwandě, že NATO zcela správně neposlalo dostatek vojáků bránit civilisty ve Srebrenici a že bylo správné nebránit v roce 1936 Hitlerovi ve vojenském obsazení Porýní. Teprve až zastánci nevměšování se dopoví tuhle druhou půlky věty, bude jejich názor konzistentní (a možná i správný, nevím). Pokud na druhou stranu přiznám mezinárodnímu společenství (strašný termín – nevíte o lepším?) právo zasahovat proti takovým brutalitám, jakým bylo vraždění ve Rwandě nebo jakým je dnes vraždění v Kongu/Zairu, musím holt počítat s tím, že se občas něco ne úplně povede. Pak má jistě cenu zjišťovat, co se mělo udělat lépe. Nikdo ale asi nebude po neúspěšném pokusu uhasit hořící stodolu navrhovat rozpuštění hasičského sboru.

 

Postřeh číslo dvě: Často se dnes spekuluje, jaké byly skutečné motivy těch, kteří válku v Iráku zahájili. O co jim doopravdy šlo? O iráckou ropu? O páku proti Íránu? O podporu domácího zbrojního průmyslu? Dobrá, nechť se o tom spekuluje. Ale potom se musí spekulovat i o tom, jaké jsou skutečné motivy těch, co invazi do Iráku neschvalují. Byla to snaha udržet si se Saddámem výhodné obchodní styky? Byla to prostá závist některých evropských politiků, že hlavní slovo v tom nemají oni? Byla to pohodlnost? Peníze Ruska? Asi těch důvodů bude na každé straně více a možná ty, které jsem nadhodil, taky hrají nějakou roli. Každopádně – neomezujme se ve zkoumání motivů jen na jednu stranu, bylo by to nefér a mohlo by nás to svést špatným směrem.

 

A postřeh číslo tři: Pádným argumentem bývá, že jsou i jiní diktátoři, tyranizující svůj lid, proti nimž se nezasahuje. Co takhle Kim Jong Il? Diktátor jedna báseň, nezpochybnitelný darebák, vyvíjecící jaderné zbraně (vlastně vyvinuvší). Ano, ale zde je rozdíl. Kim je chráněncem Číny, tudíž nelze vést válku jen proti němu. A vojenský konflikt s Čínou by teď asi nebyl optimální. Na druhou stranu: to, že je Kim vazalem Číny, je jakousi zárukou, že si jej Čína pohlídá, aby nezačal dělat velké maléry (směrem ven). Jistě, nic není jisté, ale – předpoklad by zde byl. Saddám naproti tomu byl skutečná neřízená střela, nepředpověditelný, nekontrolovatelný. To k té Severní Koreji.
A obecně: nikdo asi nebude tvrdit, že nemám zavírat chyceného a usvědčeného zloděje aut jen proto, že plno jiných zlodějů běhá po světě nevypátraných a nepotrestaných.