Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Mezi gringos a latinos ve Skalistých horách

aneb Carlos za Velkou louží a co to je UMBRALES


Queridos amigo, hola a todos,
přátelé, kamarádi, čtenáři náhodní, či cílení,

dne 27. května ve 3:55 vylézám z lože a jdu dobalit potřebné (i nepotřebné), dát si yerba mate, vyčistit zuby atd. Ve 4:55 budím a loučím se s manželkou Terezkou a dětmi a vyrážím směr vlakové nádraží v Lysé nad Labem vstříc novým dobrodružstvím.  Po 6 hod. vystupuji na Masarykově nádraží a kráčím pěšky na stanici metra Můstek (modlím se, aby se mi nechtělo na velkou stranu). Vše dobře dopadlo a metrem jedu směr Malá Strana a Veleslavín a pak busem na letiště. Nakupuji raději větší než menší množství tabákových výrobků, odbavuji se a kráčím směr další kontrola. Cestou míjím paní průvodkyni s nápisem v ruce „zájezd důchodců 55+“, v duchu si představuji ony důchodce, jak vyráží na zájezd.

V 8:45 začíná letadlo tzv. rolovat směr Amsterdam a dále pak tam za Velkou Louži do Ameriky konkrétně do města andělů - Los Angeles.

No nic zkrátím to. Doletěl jsem zdárně, přes všechny kontroly se též dostal a stanul na americké půdě. Po vyzvednutí Miguelem a ubytování se u něj, po vydatné večeři (po jídle, když už jsem byl dočista vysílen, mě vzal ještě do jejich salónu a začal mi hrát na kytaru, asi mě chtěl dočista uspat, což se mu podařilo, zabrnkal jsem mu refrén mé oblíbené hitovky „Moje poslední vůle") a šel spát. Po první noci, kdy jsem se budil co chvíle a měl jsem sny jak na běžícím pásu (žena s lehátkem ve křoví a pak velký dům s bazénem a spousty lidí a já zvu a zvu další a další na velkou fiestu), odpočinutí si a dnu stráveném v Los Angeles, jsme ve středu brzo ráno spolem vyrazili do hor cca 200 km od Los Angeles.


Proč a kam jsem to vlastně jel?

PROČ? Zde použiji krátký popis od Pavla Hrdiny (bez jeho svolení):

1. Carlos v USA na MROP získá větší přehled o chlapech ve světě. Uvidíme tvýma očima, co a jak dělají a to nám umožní se zamyslet i nad naším MROP.

2. Carlos reprezentuje Chlapi.cz v USA, tam uvidí, že jsme pořádní chlapáci ošlehaní na pampách. Doufám, že udržíš s pár chlapy přátelský vztah, třeba zas někdo na oplátku přijede do Prahy. Asi jediná cesta, jak se sblížit, je nakonec přes osobní vazby.

3. Možná jednoho dne bude třeba pracovat ve Španělsku s MROP.

4. Terry vidí mezinárodní kontakty jako velmi důležité, primárně jde o udržení jednoty v MROP, ale i o vzájemnou podporu a společný růst. Myslím, že má pravdu a tohle bude dobrý krok tímhle směrem.

Takže to by byla odpověď na otázku PROČ.

KAM jsem jel? Jel jsem do Wrightwood, California (cca 200 km od Los Angeles, do hor – nadmořská výška cca 2000 m.), kde se konala iniciace (MROP) pro anglicky mluvící účastníky a tzv. UMBRALES, což je iniciace pro hispánce ve španělštině. Umbrales se konaly podruhé (první ročník byl v roce 2017).


UMBRALES / MROP 2019

Zážitky byly velmi silné a věřím, že zůstanou ještě hodně dlouho ve mně.

Jaké to tam bylo? Jak ses cítil? Co jsi prožíval? atd. Otázka stíhá otázku a já jsem unaven a chce se mi spát a nejraději bych to nahrál jako audiostopu a to ve španělštině a bylo by to.

No nic, jdu na to, i když vy, co jste prošli iniciací, si určitě pamatujete závěrečný příběh o vojákovi a zlatu (ano, ano, pomaličku – nechat provařit v kotli).

Budu to psát tak, jak to cítím, což vlastně ani jinak nejde. Budu to psát zároveň tak, aby to bylo srozumitelné pro čtenáře, jež neprošli iniciací. Vlastně budu to psát i pro sebe, nebo hlavně pro sebe a bude.

Vamos.

Iniciace MROP je název pro anglicky mluvící účastníky (tzv. gringos)
a UMBRALES (= práh) pro španělsky mluvící (tzv. latinos).

Středa odpoledne – příjezd a příjem účastníků: stojím s týmem na terase před jídelnou a začínají přicházet první účastnící a to anglicky mluvící bílí muži a pak na verandu vstoupí vysoký, silný, dobrých 200 kilo vážící snědý muž a za ním další Mexičané (méně silnější). Všichni černé vlasy, bradky, džíny a postupují ke stolečku. Prkna terasy se prohýbají, ale oni stále jdou s jasným pohledem za svým cílem – zaregistrovat se.

Odpoledne začínáme všichni společně ve stanu, představují se účastníci, představuje se náš tým (z půlky tvořený též latinos) a odehrává se úvod do celého programu. Vše se povídá jak v angličtině, tak i ve španělštině. Jsme upozorněni i na možné nebezpečí v podobě zvířat jako jsou medvěd černý, hadi (i jedovatí) atd., z daného důvodu jsme požádáni, abychom u sebe raději nosili píšťalku.

Program MROP a UMBRALES probíhá tak, jak jsme zvyklí u nás – úvody do témat k danému dni, rituály společné a individuální, čas osobní samoty, čas trávený ve skupince atd. Vše je svým způsobem známé, ale současně i jiné (hned vysvětlím proč). Po pravdě řečeno, hned v úvodu jsem se přistihl u takové „nepěkné věci“ a to, že mě začalo naskakovat na mysl to, jak to děláme u nás a co je asi lepší a co horší a tak jsem si řekl: „basta Carlos“ (ano i v dalších dnech se to ozvalo), ale nechal jsem to plynout a snažil se žít tam a teď (tedy tehdy) a to s myslí začátečníka. V čem to bylo jiné? Bylo to zasazené a pro mě rozšířené do latinsko-americké kultury. Při příkladech a příbězích, ve kterých byli zmiňováni Aztékové a jiné indiánské kmeny a etnika jsem zaregistroval, jak bratři Mexičané vypínají hruď a mají hrdost a pýchu na to, jakou v sobě nosí krev. Stejně tak u rituálů, společném bubnování (to bylo oproti nám kapánek v jiném módu – nikdo neseděl, ale všichni hned povstali a chodili, skákali, tancovali, halekali atd. uprostřed stanu). Program a čas plynul. Úvody do témat jsme měli vždy společné a poté jsme se rozdělili na dvě skupinky (na latinos a gringos) a měli jsme každý ve svém jazyce tzv. enseñanza – učení (nejednalo se až moc o teorii, ale velmi silné osobní příběhy), které měl na starosti některý z mužů iniciovaný již v minulosti.

Po ránu jsme měli vždy společnou modlitbu ve venkovním amfiteátru v tichosti s krátkou myšlenkou k zamyšlení. U modlitby jsem prožíval sílu přírody kolem nás – vysoké borovice, zpěv ptáků, hukot blízké řeky, paprsky slunce, jež se začaly vyhupovat nad okolní kopce. Bylo to úžasné, a když jsem dokázal (alespoň na krátký čas) nechat plynout mé myšlenky, cítil jsem se krásně. Strava byla velmi chutná (hold americká – hamburgery, saláty, míchaná vajíčka atd.). K jídlu jsme dostali vždy dvě otázky, na které jsme měli během stolování odpovídat (ve svobodě) a podělit se o naše odpovědi s ostatními. Otázky nebyly jen tak ledajaké – šly hodně do hloubky (na dřeň), ale tím pádem se mezi námi (nebyl zde rozdíl, zda je někdo účastník, či člen týmu) otevřel úžasný prostor ke krásnému poznávání se.

Voda v řece plynula a plynula, stejně tak čas zde. Poslední večer jsem si řekl: zítra mám poslední možnost vyrazit do blízkých kopců podívat se na východ slunce. Vstávám tedy v pět hodin ráno – nachystám si píšťalku, láhev vody, kompas a vyrážím. Přes kameny přeskáču řeku a stoupám a stoupám. V ruce mám dva klacky nejen proto, abych se o ně opíral, ale i pro případ setkání se s medvědem černým (večer před usnutí jsem s přáteli z chatky – mexickými mazáky - rozmlouval na téma setkání se s oním zvířetem). Kopec zdárně dobyt (já si myslím, že měl sklon dobrých 70 stupňů – náčelník Ing. Ludva, když jsem mu to líčil, říkal, že to není možné, že musel mít tak 45 stupňů). Východ slunce jsem pořádně neviděl, neb po výstupu jsem zjistil, že za údolím se skrývá další o dost větší hora.

Zpět do tábora. Poslední snídaně, setkání se ve stanu, závěrečné díkůvzdání, při kterém opět nechyběly indiánské prvky jako křídlo ptáka k rozfoukávání doutnajících bylin, barevné látky, vzájemném pojedení chleba a ryby, požehnání světu a nám navzájem a po posledních slovech každého z nás pro ostatní balíme a vydáváme se zpět do nížin.

Opět jsem měl chuť zůstat tam a postavit stany pro nás pro všechny a být v tom krásném prostředí krásných jak latinos, tak gringos, ale byl čas vydat se žít jinam …

Byla to pro mě opět velmi silná zkušenost (navíc prožitá ve španělštině a s latinos) a zapustila ve mně kořeny. Bylo pro mě velmi silné vidět ony latinos, jak vyjadřují nejen radost, ale i bolest, jak se objímáme (kdykoliv), jak žijeme spolem, jak zápasí s únavou, hladem, samotou, horkem a větrem atd.

(pokusím se v dalším vyprávění sepsat mé několikadenní pobývání a žití ve městě andělů, ale nyní se mi chce spát a spát).

Carlos

   ve Skalistých horách

Carlos