Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

V pondělí 23. července bude v kostele Pražského jezulátka hostem Richard Rohr s přednáškou Spiritualita pro obě poloviny života


Přednáška bude v angličtině s tlumočením do češtiny. Vstup volný, bez rezervace. Podrobnosti a také živý přenos přednášky najdeš na stránkách cyklu Člověk v dialogu.  

We've had several wonderful days here in New Mexico with Pavel and Petr and Ludva, and I've just made the decision today that next July I should be able to return to Prague. Maybe for just two or three days.

- How many years since I've been there? I don't know.
- Twelve maybe?
- Twelve? Twelve years! That's too long.

So anyway, I look forward to seeing you then and I sincerely thank you that you've been able to trust our work so much and I hope we can build on it for however short the time next July. So thank you for your trust to me and now I can let you know how much I trust you. Thank you very much.

This is our 150-year-old tree. We call it the Holy Tree and last Thursday we celebrated our thirtieth birthday here and so everybody poured some water around this tree to keep it for another 150 years.

Prožíváme tady v Novém Mexiku s Pavlem, Petrem a Ludvou krásné dny a dnes jsem se rozhodl, že bych se v červenci rád dostal do Prahy. Možná jen na dva tři dny.

- Jak je to dlouho, co jsem tam byl? Už ani nevím.
- Tak dvanáct let?
- Dvanáct let? Dvanáct let! To je hodně dlouho.

Každopádně, těším se, že se tam potkáme a opravdu vám děkuji za vaši velkou důvěru v to, co děláme. Těším se, že v tom budeme pokračovat právě v červenci, ať už se uvidíme jakkoliv krátce. Děkuji za vaši důvěru a zároveň chci vyjádřit i svou velkou důvěru vám. Moc vám děkuji.

Toto je náš stopadesátiletý strom. Říkáme mu Svatý strom. Zrovna minulý čtvrtek jsme slavili svých třicet let na tomto místě, tak jsme k tomu stromu každý vylili trochu vody, aby nám tu vydržel ještě dalších stopadesát let.

kamera Pavel Hrdina, překlad Josef Šilhavík

P.S.

Setkání mužů v Essenu - před 100 lety a nyní

V Essenu se 10.-13. května zúčastnilo pět českých chlapů mezinárodního setkání chlapů zapojených do mužské spirituality podle amerického františkána Richarda Rohra. Přijeli Němci, Angličané, Američané, Dán, Ir, Skot, Rakušan, Portugalec a my. 


Mimo hlavní téma setkání (mezinárodní spolupráce mužů) jsme také mluvili o dědictví strašného a nesmyslného válčení v 1. světové válce. Naši předkové byli hrozně poníženi (a nevzepřeli se tomu); evropští, křesťanští vládci je poslali vraždit druhé. Většinou táty od rodin proti tátům od jiných rodin.

Jeden účastník našeho setkání v Německu - Dán, žijící v Anglii, nedávno čtrnáct dní objížděl na kole válečná pole (dodnes nezahojená) na severozápadě Evropy, kde v hrůzných masakrech nesmyslně padly statisíce mužů. Přivezl hlínu z těchto míst a několik dělových nábojnic, jejichž náboje roztrhaly mnoho těl, a četl úryvky z několika deníků bojujících. Krev na bojišti vytvořila s hlínou hluboké krvavé bahno, ve kterém zůstalo nespočetně mnoho těl padlých. Nebyli pohřbeni, nemají hrob ani pomník. 

Západní Evropané na tuto hrůzu dodneška myslí ... Na padlé, kteří se nikdy nevrátili do svých rodin, na hochy, kteří se nesetkali se svými děvčaty, neměli svatbu, neměli děti, nikdy jim nebylo dopřáno houpat na kolenou vnoučky. Kolik manželek už nikdy nevidělo své muže a kolik dětí se už nikdy nesetkalo se svými otci? Evropské rodiny strádaly, na ženách zůstala všechna dřina doma a na polích. Válečným vdovám a manželkám invalidů pokračoval těžký úděl i po válce. 

Ti, kteří se vrátili, řekli: „Něco tak příšerného se už nikdy nesmí opakovat“. 

Za 20 let přišla další hrozná katastrofa. - Evropská unie vznikla práve proto, abychom už nikdy mezi sebou neválčili! 

Je zvláštní, že my, Češi a Moravané, tyto hrůzy a jejich příčiny a následky nepromýšlíme. Myslím si, že to je částečně způsobené tím, že naše země nebyla válečným polem (na rozdíl od Francie, Německa a dalších evropských zemích). Vinu na tom nese také pozdější jednostranné masírování propagandou o vítězství Sovětského svazu nad Hitlerem. A naše špatné svědomí - nepřipouštíme si, že jsme se v 1. světové válce nechali poslušně zneužít jako zabijáci jiných. 

Po 2. světové válce se mnoho Němců kálo, ale my se stále jen cítíme jako oběti (i jako oběti „nepřátelské EU“).  
Neznal jsem předem podrobnější program setkání mužů v Německu, ale jak jsem viděl, že v programu bude řeč o smíření a odpovědnosti na toto téma, řekl jsem si, jsem na správném místě. Vyprávěl jsem chlapům, že městečko, ve kterém sloužím, mělo v r. 1910  4.189 obyvatel, z toho 2.012 mužů. 839 mužů narukovalo do války a 120 jich padlo. Uvedl jsem zkušenost našeho rodu, z kterého tři chlapi byli povolání do 1. války, dva z nich padli, jeden děda si poničil zuby, aby nebyl odveden jako zabiják, druhý děda na frontě střílel (jako mnozí) do korun stromů a před útokem na bodáky se postřelil: „Nemohu zabíjet Srby“. Později z války zběhl.  

Ve 2. válce zachránili ameriští vojáci našeho tátu z koncentráku …

Jeden německý chlap řekl: „Budu ti vyprávět o mém tátovi. Oba moji dědové bojovali v 1. válce. Táta bojoval v 2. válce 6 let …“  

Padli jsme si do náruče a plakali …

Slíbili jsme si s chlapy, že budeme propagovat EU a podle svých možností pro ni pracovat. U nás je to zvláště nutné, Putin, naši komunisté a mnoho neinformovaných lidí Unii jen spílají. 

Za dva roky bude v Praze velké mezinárodní setkání chlapů. K důležitému úkolu paměti, ke  stálemu nebezpečí válek, k odpovědnosti, smíření a práci pro budoucnost se vrátíme.   

Václav Vacek 


Na flanderských polích

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde hrob je náš. Však mezi červánky,
na nebi modrém slyšte skřivánky,
když dole kanóny tu svoji píseň řvou.
My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,
že včera žili jsme a byli milováni,
když nyní ležíme na polích flanderských.
Náš boj teď jiní převezmou:
do vašich rukou vkládáme teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal.

Když rozkvétá lán máků červených,
my neměli jsme spát na polích flanderských.

John McCrae
český překlad Jindra Svitáková

John McCrae (30. 11. 1872 - 28. 1. 1918) byl kanadský chirurg z Ontaria sloužící v průběhu 1. světové války na západní frontě ve Flandrech v dnešní Belgii. Zde byl chirurgem kanadské armády v rámci armád Britského společenství národů. Byl otřesen a citově zasažen utrpením, které musel denně vídat, a proto v r. 1915 napsal svoji slavnou báseň - In Flanders fields (V polích flanderských). Tuto báseň psal pouze pro sebe a zahodil ji. Kolemjdoucí důstojník ji však zvedl a odeslal do Anglie, kde byla vydána 8. 12. 1915 v časopise Punch.

Jeho báseň se stala jedním ze symbolů celé války a dodnes je připomínána tradicí vlčího máku na paměť padlých a válečných veteránů. Hlavně v Anglii a Francii je každoročně 11. listopadu v Den válečných veteránů zastaven téměř veškerý život a tento den je vzpomínkou na padlé z první světové války. John McCrae zahynul na pneumonii 28. ledna 1918.